28 Cdo 391/2001 — Nejvyšší soud

28 Cdo 391/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 4. 2001 Spisová značka:28 Cdo 391/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.391.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 391/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského, JUDr. Julie Muránské, JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., o dovolání JUDr. O. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 24.3.1998, sp.zn. 1 Co 63/97, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 9/97 (žalobce JUDr. O. K. proti žalované N. O., společnosti s r.o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti), takto: I. Zrušují se rozsudek (částečný) Krajského soudu v Plzni z 2.4.1997, čj. 19 C 9/97, a rozsudek Vrchního soudu v Praze z 24.3.1998, sp.zn. 1 Co 63/97. II. Věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal žalobou, podanou u Krajského soudu v Plzni dne 27.2.1997 (s poukazem na ustanovení § 9 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), aby žalované nemocnici bylo uloženo umožnit žalobci nahlédnout (nikoli v nemocnici, ale „na neutrální půdě\") do nemocniční zdravotní dokumentace jeho matky M. K., zemřelé dne 27.2.1996 v žalované nemocnici, na interním oddělení, na pokoji č. 3. Žalobce se touto žalobou domáhal také, aby se žalovaná nemocnice žalobci omluvila za to, že mu ani jednou neumožnila nahlédnout do nemocniční zdravotní dokumentace, a to ani v době léčení M. K. v této nemocnici, ani po její smrti; také se žalobou domáhal, aby žalované nemocnici bylo uloženo zaplatit žalobci 200.000,- Kč (jako náhradu jemu vzniklé nemajetkové újmy) a nahradit mu náklady řízení, vše do 15 dnů od právní moci rozsudku soudu. V žalobě bylo uvedeno, že žalovaná nemocnice v období, uvedeném v žalobě, odmítala soustavně žalobci nahlédnout do zdravotní dokumentace jeho matky, dále žalobce neinformovala a nepoučila jej o zdravotním stavu jeho matky, o povaze její nemoci, o postupu nemocnice v jejím léčení a o potřebách matky v průběhu léčeného onemocnění; v žalobě bylo také uvedeno, že se žalovaná nemocnice posměšně a urážlivě podivovala opakovaným žádostem žalobce o vylíčení posledních hodin života matky žalobce v nemocnici, přičemž nemocnice poukazovala na to, že žalobce nevystudoval medicínu. V tomto počínání ze strany žalované nemocnice spatřoval žalobce zásahy do integrity, chráněné osobnostním právem, a to jak pokud jde o jeho osobu, tak i o osobu jeho matky. Žalovaná nemocnice nepokládala žalobu žalobce za důvodnou. Poukazovala zejména to, že zdravotní dokumentace matky žalobce byla předložena k nahlédnutí žalobcovu příteli - lékaři, kterého si žalobce přivedl po smrti matky do nemocnice v O., a který pak žalobci tlumočil obsah této zdravotní dokumentace. Žalobní návrh na uložení povinnosti k zaslání písemné omluvy žalobci a k zaplacení částky 200.000,- Kč pokládala žalovaná nemocnice za neopodstatněný. Krajský soud v Plzni vynesl dne 2.4.1997 částečný rozsudek (čj. 19 C 9/97-10), jímž zamítl „rozsudečný návrh na určení povinnosti žalovaného účastníka poskytnout a umožnit žalobci v budově soudu nahlédnout do zdravotní dokumentace jeho mrtvé matky M. K., zemřelé dne 27.2.1996 na pokoji interního oddělení žalované nemocnice\". V odůvodnění uvedeného rozsudku bylo dovozováno, že „skutkový základ žaloby spočívá v tom, že žalobcova matka byla přijata k ošetření a k léčení v žalované nemocnici a mezi žalobcovou matkou a zdravotnickým zařízením žalované společnosti s r.o. vznikl tak právní vztah, který upravuje zákon č. 20/1966 Sb. ve znění pozdějších předpisů\". Soud prvního stupně v této souvislosti poukazoval na ustanovení § 23 zákona č. 20/1966 Sb., podle něhož je lékař povinen poučit vhodným způsobem nemocného, popřípadě členy jeho rodiny, o povaze onemocnění a potřebných výkonech tak, aby se mohli stát aktivními spolupracovníky při poskytování léčebně preventivní péče. Dále soud prvního stupně poukazoval na to, že požadavek žalobce, aby mohl nahlédnout do matčiny zdravotní dokumentace, může mít právní základ v uvedeném ustanovení § 23 zákona č. 20/1966 Sb. a nikoli v ustanoveních § 11 až § 13 občanského zákoníku, týkajících se ochrany osobnosti, neboť splnění takového požadavku není významově upuštěním od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, ani odstraněním následků takových neoprávněných zásahů. Proto soud prvního stupně žalobní návrh žalobce, týkající umožnění seznámit se s obsahem zdravotní dokumentace, zamítl. Soud prvního stupně však zdůrazňoval, že vydal rozsudek částečný ve smyslu ustanovení § 152 občanského soudního řádu; byl toho názoru, že „přesahuje rozsah poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení § 5 občanského soudního řádu, aby žalobci vyložil vlastní pojetí ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení § 11 až § 13 občanského zákoníku a ovlivňoval tak žalobce, zda a jakými právními prostředky může žádat a vynucovat splnění požadavku na předložení zdravotní dokumentace; takovým právním prostředkem není žaloba podle ustanovení § 13 občanského zákoníku\". O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 24.3.1998, sp.zn. 1 Co 63/97. Rozsudkem tohoto odvolacího soudu byl částečný rozsudek soudu prvního stupně potvrzen\" ve znění, že se zamítá návrh na určení povinnosti žalovaného poskytnout a umožnit žalobci v budově Lékařské komory nahlédnout do zdravotní dokumentace jeho mrtvé matky M. K., zemřelé dne 27.2.1996 na pokoji interního oddělení žalované nemocnice\". V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že tento soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které přejímá jako správné a dostačující, takže skutečnosti rozhodné pro posouzení věci byly již zjištěny v řízení před soudem prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu žalobní návrh, jímž se žalobce domáhá, aby mu žalovaná nemocnice poskytla a umožnila nahlédnout do zdravotní dokumentace jeho zemřelé matky M. K., nemůže být i podle názoru uvedeného odvolacího soudu podřazen pod žádný z prostředků ochrany osobnosti ve smyslu ustanovení § 13 občanského zákoníku, což muselo najít výraz v rozhodnutí ve věci samé. Proto odvolací soud potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně ve shora citovaném znění, když žalobce v průběhu řízení upřesnil žalobní návrh z hlediska místa nahlédnutí do zdravotní dokumentace tak, aby namísto „v budově soudu\" bylo uvedeno „v budově Lékařské komory\". Odvolací soud ještě dodával, že „o dalších nárocích uplatněných v žalobě na ochranu osobnosti rozhodne soud prvního stupně\". Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 23.5.1998 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno již po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, a to dne 21.4.1998 u Nejvyššího soudu. Došlo tu tedy k podání dovolání u dovolacího soudu, což odpovídá ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, protože při odvolacím jednání 24.3.1998 navrhl, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem bylo připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a byl toho názoru, že rozsudkem odvolacího soudu byla v tomto případě řešena otázka zásadního významu po právní stránce; dovolatel vyslovoval také názor, že postupy odvolacího soudu i soudu prvního stupně v tomto řízení byly v rozporu s Listinou základních práv a svobod, ustanoveními občanského soudního řádu i článkem 6 Evropské Konvence, takže těmito postupy mu bylo znemožněno, aby mohl realizovat svá procesní práva. Co do dovolacích důvodů dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uváděl také, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vycházejí v daném případě z nesprávných skutkových zjištění. Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že pokládá rozsudky soudů obou stupňů v tomto případě za zmatečné, když se totiž tyto soudy nevypořádaly s jeho kumulovanými žalobními návrhy a když mu nebylo v řízení před odvolacím soudem umožněno upřesnit do protokolu jeho odvolací návrh a když odvolací soud neodstranil svým rozhodnutím rozpory mezi zamítavým výrokem rozsudku soudu prvníh