28 Cdo 3934/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3934/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 4. 2019 Spisová značka:28 Cdo 3934/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3934.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydržení Neplatnost právního úkonu Zmírnění křivd (restituce) Privatizace Dotčené předpisy:§ 134 obč. zák. § 5 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb. § 3 odst. 2 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 6. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3934/2018-275 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. Z., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalované ENERGZET, a.s., IČ 634 83 823, se sídlem v Brně, Jedovnická 4303/2a, zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem v Brně, Musorgského 332/1, o 282.918,50 Kč s příslušenstvím a určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 261 C 110/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2017, č. j. 49 Co 286/2016-245, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. prosince 2017, č. j. 49 Co 286/2016-245, se ve výroku I. ruší a věc se v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu vrací k dalšímu řízení.Odůvodnění: Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 261 C 110/2010-216, uložil žalované zaplatit žalobci částku 282.918,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl návrh žalované, aby určil její vlastnictví k pozemkům parc. XY, zapsaným na LV XY pro obec XY a katastrální území XY (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. a IV.). Soud vzal za zjištěné, že účastníci jsou spoluvlastníky nemovitostí (žalobce vlastní spoluvlastnický podíl ve výši ⅓, žalovaná ve výši ⅔), které v plném rozsahu od června 2008 do srpna 2012 užívala žalovaná, neboť se nachází v areálu jejího závodu. Jelikož žalovaná užívala společné věci nad rámec svého podílu, aniž by ji k tomu opravňoval jakýkoli právní důvod, vzniklo jí bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Rozsah získaného majetkového prospěchu, jenž se odvíjí od hladiny obvyklého nájemného, pak soud vyčíslil s pomocí znaleckého posudku. Zpochybňovala-li žalovaná (i podáním vzájemného návrhu na určení svého výlučného vlastnictví) spoluvlastnické právo žalobce, připomněl soud, že již v roce 1991 žalobce podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), uplatnil restituční nárok na vydání spoluvlastnických podílů o velikosti ⅓ na sporných pozemcích, a to proti tehdejšímu vlastníku nemovitostí Zetor, s.p. Žalovaná, do níž byl sporný majetek vložen společností Zetor, a.s., která jej nabyla v rámci privatizace, nemohla být v dobré víře ohledně řádnosti této dispozice; pokud snad o uplatnění restitučního nároku, jež privatizaci a další převody vylučovalo, nevěděla, bylo to jen v důsledku její nedostatečné bdělosti. Proto byl vzájemný návrh žalované zamítnut. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 49 Co 286/2016-245, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.), zatímco ve výrocích I., III. a IV. jej zrušil a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud se nejprve zabýval důvodností vzájemného určovacího návrhu žalované, jež namítala, že vydržela výlučné vlastnické právo ke sporným nemovitostem (§ 134 obč. zák.), neboť až do poloviny roku 2011, kdy jí byla doručena první žaloba o vydání bezdůvodného obohacení, užívala předmětné pozemky v dobré víře jako jejich vlastnice. Odvolatelka přitom argumentovala, že aby byla její dobrá víra vyloučena, musel by se o okolnostech zpochybňujících postavení jediného vlastníka dozvědět její statutární orgán. Odvolací soud ovšem zjistil, že I. M., člen představenstva společnosti Energzet, a.s., byl v letech 1996 a 1997 současně členem statutárního orgánu singulární právní předchůdkyně žalované, společnosti Zetor, a.s., a z této své pozice musel vědět o uplatnění restitučního nároku, pročež nemohl být v den, k němuž byly nemovitosti vloženy do žalované (2. 12. 1996), v dobré víře. Ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně navíc vyplývá, že dne 20. 11. 2003 byl zaměstnanec žalované J. T. účasten jednání o vydání sporných pozemků žalobci v restituci. Jelikož byl tohoto dne zmíněný pracovník obeznámen se skutečností, že vlastnické právo žalované je v rozsahu uplatnění restitučního nároku žalobce důvodně zpochybněno, je nutné uzavřít, že nejpozději k tomuto datu by žalovaná dobrou víru v každém případě pozbyla. I nadále sice vykonávala plné právní panství nad dotčenými věcmi, nečinila tak ovšem v dobré víře, a nemohla k nim proto vydržet vlastnické právo. Odvolání žalované proti výroku II. prvoinstančního rozsudku tak nebylo podáno důvodně. Naproti tomu odvolacím námitkám zpochybňujícím výpočet bezdůvodného obohacení žalované krajský soud opodstatněnost neupíral, neboť vyčíslení obvyklého nájemného shledal nepřezkoumatelným. Z těchto důvodů rozsudek soudu první instance ve výroku I. i v závislých výrocích nákladových zrušil a věc městskému soudu v daném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to pouze do jeho výroku I., podala žalovaná dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (i soudu Ústavního) při posuzování otázky dobré víry právnické osoby. Konkrétně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 77/97 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 427/2013, z nichž vyplývá, že posouzení, zda právnická osoba byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, by mělo vycházet z § 337 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského (dále jen „o. z. o.“), podle něhož je určující dobrá víra členů statutárního orgánu, přičemž je-li tento orgán kolegiální, rozhoduje dobrá víry většiny osob, jež daný orgán tvoří. Odvolací soud naproti tomu ve zjevném rozporu s dosavadní judikaturou (opírající se o výklad § 337 o. z. o. v literatuře) vyvodil nedostatek dobré víry žalované již z vědomí M., tj. jediného člena představenstva žalované, u něhož navíc nedostatek dobré víry nebyl v celém dosavadním řízení náležitě prokázán. Při správném právním posouzení věci by krajský soud musel respektovat, že žalovaná si po nezbytnou dobu počínala jako oprávněná držitelka a sporné nemovitosti tak podle § 134 odst. 1 a 3 obč. zák. vydržela. Běh vydržecí doby není namístě odvíjet až ode dne 2. 12. 1996, k němuž byly pozemky vloženy do jejího majetku, nýbrž již ode dne 1. 5. 1992, kdy se oprávněné držby chopila právní předchůdkyně žalované společnost Zetor, a.s. Rovněž dovozování nedostatku její dobré víry z přítomnosti řadového zaměstnance J. T. na jednání o vydání pozemků pokládá dovolatelka za nepřípadné. Domnívá se proto, že by Nejvyšší soud měl napadené rozhodnutí ve výroku I. změnit tak, že vzájemnému návrhu vyhoví, popřípadě je v daném rozsahu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně ve výroku II. zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž vyslovil názor, že rozsudek odvolacího soudu je s judikaturou Nejvyššího soudu v souladu, neboť odpovídá obvyklému výkladu konfliktu restitučních nároků a průběhu privatizačního procesu. Z dokazování vyplynulo, že již v 90. letech byli o uplatnění restitučního nároku informováni někteří členové orgánů žalované a společnosti Zetor, a.s. (např. I. M.). Pokud dovolatelka nyní tvrdí, že znalosti těchto osob nemohou vyvrátit její dobrou víru, jedná se o tvrzení zcela účelové. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby bylo dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto nebo zamítnuto. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení kon