28 Cdo 3942/2023 — Nejvyšší soud

28 Cdo 3942/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 1. 2024 Spisová značka:28 Cdo 3942/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3942.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Změna návrhu na zahájení řízení Zpětvzetí návrhu na zahájení řízení Dotčené předpisy:§ 5 odst. 4 předpisu č. 87/1991 Sb. § 95 odst. 1 o. s. ř. § 96 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 3942/2023-1298 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. N., b) J. N., zastoupených JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 271/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1189, ve znění opravného usnesení ze dne 23. června 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1193, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1189, ve znění opravného usnesení ze dne 23. června 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1193, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1189, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 6. 2023, č. j. 11 Co 94/2023-1193, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 26. 2. 2014, č. j. 13 C 271/2005-467, ve výroku III. tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovanému vydat žalobcům pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY vymezený geometrickým plánem č. 2714-7/2011 – dále „pozemek parc. č. XY“ (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobců nahradit společně a nerozdílně náklady řízení, a to České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6 ve výši 31.931,20 Kč a žalovanému k rukám jeho zástupce ve výši 44.264,50 Kč (výroky II. a III.). 2. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně A. N. (dále „původní žalobkyně“), domáhající se vydání pozemků, jež přešly do vlastnictví státu ve smyslu ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 87/1991 Sb.“), byla osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V průběhu řízení A. N. zemřela a jejími právními nástupci se stali nynější žalobci. Původní žalobkyně vyzvala ve lhůtě stanovené zákonem osoby povinné k vydání nemovitostí v katastrálním území XY, původně v pozemkové knize označených jako parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY a dům č. p. XY a č. p. XY, a rovněž včas uplatnila svůj nárok žalobou u soudu. Soud prvního stupně, vázán právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 653/2005 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), dospěl k závěru, že pozemek parc. č. XY, jenž představuje část původního pozemku dle PK č. XY v katastrálním území XY (dále „pozemek dle PK č. XY“) a který náleží do vlastnictví žalovaného, splňuje předpoklady pro jeho vydání žalobcům dle zákona č. 87/1991 Sb., a proto co do označeného pozemku žalobnímu žádání vyhověl. 3. Odvolací soud konstatoval, že pozemek parc. č. XY byl geometrickým plánem oddělen z pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „pozemek parc. č. XY“) a odpovídá části původního pozemku dle PK č. XY, který byl v žalobě zařazen mezi pozemky požadované. Zdůraznil, že v průběhu řízení u soudu prvního stupně byla na základě podání původní žalobkyně ze dne 16. 6. 1999 připuštěna změna žaloby v tom smyslu, že žalující specifikovala požadované pozemky podle jejich stávajícího stavu označení v katastru nemovitostí. Ve zmíněném podání však nebyl zahrnut pozemek parc. č. XY, pročež odvolací soud dovodil, že původní žalobkyně ode dne 16. 6. 1999 nežádala vydání pozemku v rozsahu odpovídajícím nynějšímu pozemku parc. č. XY, přestože k zastavení řízení ohledně pozemku parc. č. XY nedošlo. Dle názoru odvolacího soudu pozemek parc. č. XY přestal být předmětem řízení ke dni právní moci usnesení soudu prvního stupně o připuštění změny žaloby, tedy ke dni 21. 11. 1999. Dále podotkl, že žalovaný se řízení neúčastnil po celou jeho dobu, neboť řízení proti němu řádně zahájené bylo s ohledem na zpětvzetí žaloby vůči jeho osobě pravomocně zastaveno ke dni 7. 5. 2002. Odvolací soud uvedl, že byl-li nárok na vydání pozemku parc. č. XY opětovně vůči žalovanému uplatněn u soudu až dne 7. 8. 2012, stalo se tak po uplynutí roční prekluzivní lhůty stanovené ustanovením § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu pro existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. S poukazem na nejasnosti o totožnosti původních pozemků uvedených v pozemkové knize s pozemky zapsanými v katastru nemovitostí připomněli, že při identifikaci nárokovaných pozemků dle aktuálního katastrálního označení v podání ze dne 16. 6. 1999 postupovala původní žalobkyně dle srovnávacího sestavení parcel ze dne 24. 10. 1995, v němž v důsledku chyby katastrálního úřadu nebyl označen pozemek parc. č. XY, pročež ani původní žalobkyně jej ve svém podání nezmínila a pravděpodobně z téhož důvodu vzala žalobu proti žalovanému zpět. Upozornili, že až na základě v řízení vypracovaného znaleckého posudku vyšlo najevo, že součást původních (odňatých) pozemků tvořil i pozemek parc. č. XY. Na vzniklou situaci reagoval odvolací soud dle mínění dovolatelů neadekvátně a formalisticky, jelikož nevzal dostatečně v úvahu specifika řízení, které bylo v důsledku majetkové křivdy provedené státem a následných úkonů státu na tyto křivdy navazujících pro původní žalobkyni skutkově nepřiměřeně složité. Mají za to, že pokud není úkon účastníka řízení učiněný vůči soudu jasný, musí soud vést účastníka řízení k ujasnění obsahu takového úkonu, a tudíž nelze ex post po 24 letech dospět k závěru, že ačkoli soud řízení na vydání části pozemku parc. č. XY nezastavil, ve skutečnosti daný nárok předmětem řízení nebyl. Namítli rovněž, že v přítomné kauze není rozhodné, že se žalovaný v letech 2002 až 2012 řízení neúčastnil, a to mimo jiné s ohledem na příčiny tohoto stavu. Vyjádřili přesvědčení, že je třeba zohlednit specifika probíhajícího restitučního řízení, přičemž za důležité pokládají, že žalovaný byl k vydání pozemku řádně vyzván a žaloba proti němu byla podána v zákonné lhůtě. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání přisvědčil správnosti rozsudku odvolacího soudu. Vyzdvihl, že pokud bylo právo uplatněno u soudu, promlčecí ani prekluzivní lhůta po dobu řízení neběží za předpokladu řádného pokračování v řízení, přičemž za řádné pokračování v řízení nelze považovat zpětvzetí žaloby, a to i v případě následného opětovného rozšíření žaloby. Akcentoval přitom, že původní žalobkyně ve svém podání ze dne 16. 6. 1999 vymezila předmět řízení jednoznačně. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, popřípadě zamítl. 6. K dovolání žalobců se nesouhlasně vyjádřila také Česká republika – Státní pozemkový úřad jakožto původní žalovaná 3) a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 14. 6. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 7. 12. 1995 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je sp