28 Cdo 415/2019 – Nejvyšší soud

28 Cdo 415/2019-215 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Sedlice, se sídlem v Blatné, Na Příkopech 1, IČ 67177581, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 69797111, a 2) městu Sedlice, se sídlem Sedlice, T. G. Masaryka 28, IČ 00251755, zastoupenému JUDr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Blatné, Jana Wericha 576, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 448/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2018, č. j. 7 Co 304/2018-170, t a k t o : I. Dovolání se zamítá. II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Mrázka, advokáta se sídlem v Blatné, Jana Wericha 576. Odůvodnění: Krajský soud v Českých Budějovicích - poté, co bylo usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 4. 2017, č. j. 6 C 448/2015-97, řízení pro částečné zpětvzetí žaloby ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zastaveno - rozsudkem ze dne 25. 5. 2018, č. j. 7 Co 304/2018-170, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 C 448/2015-139 [jehož výrokem I. byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemku parcelní č. XY o výměře 357 m², odpovídajícímu původnímu pozemku PK XY o výměře 392 m², knihovní vložka č. XY, kat. území XY, a pozemku parcelní č. XY o výměře 9100 m², odpovídajícímu původnímu pozemku PK XY o výměře 9050 m², knihovní vložka č. XY, kat. území XY, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro kat. území XY, obec XY“ (dále jen „předmětné pozemky“), a výroky II. a III. byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalovaným náklady řízení, a to žalované 1) ve výši 2.400 Kč a žalované 2) ve výši 30.959 Kč], a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení, a to žalované 1) ve výši 600 Kč (výrok II.) a žalované 2) ve výši 10.027 Kč (výrok III.). Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobě podané žalobkyní podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Vyšly ze zjištění, že předmětné pozemky byly původním církevním majetkem ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně Římskokatolické fary Sedlické, a staly se předmětem výkupu podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě; dále jen „zákon č. 46/1948 Sb.“), na základě výměru Okresního národního výboru v Blatné (dále jen „ONV v Blatné“) ze dne 12. 4. 1949, a to bez poskytnutí náhrady, když podle opisu tohoto výměru měly být odevzdány ke dni 1. 10. 1949 Ministerstvu zemědělství „bez výpovědi“, a že v současné době jsou v katastru nemovitostí zapsány ve vlastnictví žalovaného 2) na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Dále bylo z potvrzení odboru vodního hospodářství, energetiky a pro věci zemědělství Okresního národního výboru ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969 (dále jen „potvrzení ONV ve Strakonicích“) zjištěno, že předmětné pozemky a pozemek parc. č. XY byly podle výkazu vykoupených a přidělených nemovitostí přiděleny do vlastnictví Místnímu národnímu výboru v Sedlici (dále jen „MNV v Sedlici“) podle zákona č. 46/1948 Sb. [přídělové listiny týkající se předmětných pozemků městu Sedlice dle zákona č. 46/1948 Sb. se však podle přípisů soudem oslovených orgánů (Ministerstva zemědělství a příslušných archivů) nepodařilo dohledat], a z rozhodnutí o přídělu vydaného Okresním národním výborem v Blatné (dále jen „ONV v Blatné“) ze dne 16. 2. 1959, že jím podle § 16 zákona č. 46/1948 Sb. přidělil do vlastnictví pro československý stát - Místní národní výbor v Sedlici s účinností od 1. 10. 1949 pozemek parc. č. XY role v XY (který byl původně předmětem tohoto řízení). Odvolací soud konstatoval, že za přípustný je třeba pokládat závěr o existenci listiny, resp. rozhodnutí o přídělu, na základě jiných důkazů, které existenci listiny o přídělu a převzetí nemovitostí obcí prokazují nepřímo. Vyšel z výměru ONV v Blatné ze dne 12. 4. 1949 o výkupu pozemků právní předchůdkyně žalobkyně zapsaných ve vložce č. XY pozemkové knihy pro k. ú. XY, v němž jsou uvedeny (i) předmětné pozemky a pozemek parc. č. XY (který byl původně pod označením parc. č. XY předmětem daného řízení). Dovodil, že obsah potvrzení ONV ve Strakonicích ze dne 5. 12. 1969 svědčí o tom, že předmětné pozemky a pozemek parc. č. XY byly předmětem přídělu MNV v Sedlici a že z rozhodnutí o přídělu ONV v Blatné ze dne 16. 2. 1959 vyplývá příděl pozemku parc. č. XY ve prospěch Místního národního výboru v Sedlici s účinností ode dne 1. 10. 1949. Shodně se soudem prvního stupně proto uzavřel, že předmětné pozemky „měly stejný osud jako pozemek parc. č. XY“, tedy, že se staly předmětem přídělu a přešly do vlastnictví obce nejpozději k 31. 12. 1949. K přechodu vlastnického práva na žalovaného 2) tedy došlo podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. k 24. 5. 1991. Dále odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, vyslovil právní názor, že § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), neznemožnil prostřednictvím § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. přechod historického majetku církve nacházejícího se ve vlastnictví České republiky do majetku obcí; nelze tedy učinit závěr, že předmětné pozemky jsou ve vlastnictví žalované 1). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek, při jejichž řešení se soudy obou stupňů odklonily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyly řešeny, a to 1) „v čem spočívají zákonné podmínky přechodu vlastnického práva dle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, respektive čím je prokazováno vlastnické právo obcí ke dni 31. 12. 1949 v návaznosti na ustanovení § 2a téhož zákona“, a 2) „zda ustanovení § 29 zákona půdě dopadá rovněž na přechody vlastnického práva“. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nerozlišoval zákonné podmínky přechodu vlastnického práva na obce dle § 2 a dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ačkoliv podmínky stanovené v § 2 jsou odlišné od podmínek podle § 2a, a jiné je i datum, ke kterému k přechodu vlastnického práva na obec dojde, když dle § 2 bylo ke dni 24. 5. 1991, a dle § 2a až ke dni 1. 7. 2000; nutné pak je též rozlišování okruhu nemovitostí spadajících pod § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb., jak judikoval Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 886/2007. Cílem § 2 citovaného zákona bylo vydání nemovitostí původním vlastníkům, tedy obcím, kterým byly nemovitosti státem odňaty „na základě likvidace obecního zřízení“, z čehož plyne, že toto ustanovení lze aplikovat pouze na případy, kdy obec byla ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem nemovitosti a takto byla zapsána v pozemkové knize. Naproti tomu účelem § 2a zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., bylo napravování sporných situací, mimo jiné i nedostatku rozhodnutí o přídělu. Cílem této novely tedy bylo rovněž umožnit přechod nemovitostí ve vlastnictví České republiky do majetku obce s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy k přídělu nebo k vydání přídělového plánu došlo až po 31. 12. 1949 nebo k obojímu nedošlo vůbec (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 790/2012). Z rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1086/2010 se pak dále podává, že ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., ve znění č. 114/2000 Sb., se vztahují jen ke skutkovým okolnostem přídělů, které byly vytvořeny, byť neukončeny do 31. 12. 1949, tedy nepochybně směřují k nabytí nemovitostí obcemi i tehdy, když byť bez některých formálních podkladů obce na zemědělských, resp. lesních pozemcích do zániku obecní samosprávy (31. 12. 1949) hospodařily [s ohledem na takový stav v dřívějším období, kdy byl schválen pro obec jako přídělce přídělový plán (§ 2a odst. 1