28 Cdo 4217/2018 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4217/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 9. 2019 Spisová značka:28 Cdo 4217/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4217.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod majetku státu na obce Žaloba určovací Vady podání Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb. § 43 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4217/2018-138USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce statutárního města Ústí nad Labem, IČ 000 81 531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 60/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2017, č. j. 14 Co 183/2017-100, ve znění opravného usnesení ze dne 15. října 2018, č. j. 14 Co 183/2017-131, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. 12 C 60/2013-76, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY oddělených geometrickým plánem z 1. 8. 2013, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, od pozemků parc. č. XY v tomtéž katastrálním území (výrok I.), ohledně určení vlastnictví k pozemku parc. č. XY ve zmiňovaném katastrálním území řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 29. 3. 2013, již upřesnil podáním došlým soudu dne 17. 12. 2015 (v tomto podání rovněž vzal zpět svůj návrh stran pozemku parc. č. XY), domáhal určení vlastnictví k těm částem pozemků parc. č. XY, jež odpovídají pozemkům náležejícím do historického majetku žalující obce, a měly na ni tedy podle žalobních tvrzení přejít v režimu § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Soud vzal za prokázané, že části dotčených parcel vymezené geometrickým plánem, jejž žalobce dodatečně předložil, korespondují s pozemky, které byly k 31. 12. 1949 ve vlastnictví žalobce. Žalobě tedy vyhověl, a naopak nepřisvědčil námitkám žalované, že byl návrh podán opožděně z hlediska § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (v době podání byl určitý a projednatelný navzdory teprve dodatečnému doplnění geometrického plánu) a že vlastnické právo žalované zaniklo podle § 15 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“). Domněnka vlastnictví státu k pozemkům zapsaným v jeho prospěch v katastru nemovitostí zakotvená v citovaném ustanovení je stanovena toliko pro účely zákona č. 95/1999 Sb. a má význam z hlediska možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitostem třetí osobou. Vzhledem k tomu, že sporné pozemky nebyly státem dále převáděny, nelze zde o zániku vlastnického práva žalobce uvažovat. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 14 Co 183/2017-100, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 10. 2018, č. j. 14 Co 183/2017-131, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku I. i v závislém výroku III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal nepodloženými námitky odvolatelky proti skutkovým zjištěním soudu první instance i vůči jeho procesnímu postupu. Z hlediska právního posouzení pak dal okresnímu soudu za pravdu, že žalobce uplatnil svá práva ve lhůtě stanovené v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť dne 29. 3. 2013 podal žalobu, v níž náležitě identifikoval požadované části pozemků. Oddělovací geometrický plán postačilo předložit až později v průběhu řízení, což žalobce učinil. Jako korektní obstála i úvaha o nemožnosti zániku vlastnického práva statutárního města Ústí nad Labem podle § 15 zákona č. 95/1999 Sb. O aplikaci domněnky obsažené v odstavci 2 daného ustanovení není možné uvažovat již proto, že jejím předpokladem je neznámost skutečného vlastníka zemědělského pozemku podle údajů v katastru nemovitostí, zatímco v řešené věci z údajů zřejmých z pozemkové knihy, dostupných u katastrálního úřadu, vyplývalo vlastnictví žalobce. Okresní soud navíc přiléhavě uzavřel, že nedošlo-li k převodu nemovitostí na třetí osobu, nemohl žalobce vlastnického práva pozbýt. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná dovolání, v němž především obsáhle kritizuje fakt, že byl jako organizační složka vystupující jménem státu v záhlaví rozhodnutí označen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, přestože příslušný jednat za stát byl Státní pozemkový úřad, který s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových toliko uzavřel dohodu ve smyslu § 6 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „zákon č. 201/2002 Sb.“). Dovolatelka se dále táže, zdali v případě, že žalobce podal před 31. 3. 2013 nedostatečně určitou žalobu, jež byla teprve dodatečně (po 1. 4. 2013) upravena tak, aby se stala projednatelnou, lze hovořit o zachování lhůty ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Podle názoru žalované měl být geometrický plán již přílohou žaloby, a jelikož tomu tak nebylo, trpěl návrh žalobce neurčitostí. Pakliže byly tyto vady odstraněny až po 1. 4. 2013, nemohl tím být zvrácen zpětný přechod vlastnického práva na stát, který podle § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. k posledně zmíněnému datu nastal. Konečně žalovaná argumentuje, že vlastnické právo žalobce zaniklo již v roce 2005 podle § 15 zákona č. 95/1999 Sb., jelikož ve lhůtě určené tímto ustanovením (počítané od vyhlášení výzvy Pozemkovým fondem České republiky) neuplatnil námitku vlastnického práva k zemědělskému majetku zapsanému v katastru nemovitostí. Jediný smysluplný výklad této právní úpravy vede k závěru, že nečinnost žalobce zapříčinila přechod jeho vlastnického práva na stát, který jej následně mohl převádět na další subjekty. Ustanovení § 15 zákona č. 95/1999 Sb. stanoví nevyvratitelnou domněnku nebo fikci vlastnictví pozemku státem, ať již byl následně pozemek dále převáděn, čili nic. Dovolatelka nesouhlasí ani s úvahou, dle níž je § 15 zmiňovaného předpisu v posuzované kauze neaplikovatelný s ohledem na zjistitelnost žalobce coby vlastníka sporných nemovitostí na základě údajů vyplývajících z dřívějších evidencí práv k pozemkům. Dle žalované bylo pro postup podle § 15 zákona č. 95/1999 Sb. významné pouze to, zda byl v katastru nemovitostí zapsán neznámý vlastník, případně stát, jehož vlastnické právo ovšem nebylo lze podložit listinnými doklady. Jelikož má dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné, navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho zamítnutí. Odvolací soud posléze usnesením ze dne 15. 10. 2018, č. j. 14 Co 183/2017-131, vydaným na základě § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), opravil pojmenování žalované v záhlaví svého rozsudku tak, že označil jako příslušnou organizační složku státu Státní pozemkový úřad, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno j