28 Cdo 4225/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4225/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 4. 2014 Spisová značka:28 Cdo 4225/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4225.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 212/2009Sb. § 7 odst. 4 předpisu č. 212/2009Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 4. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4225/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně L. B., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 7, o 1.638.040,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 13 C 60/2011, o dovolání České republiky – Ministerstva vnitra proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2012, č. j. 12 Co 490/2012-119, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Česká republika – Ministerstvo vnitra je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.344,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Kristiny Škampové. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhá nahrazení rozhodnutí ministerstva vnitra ze dne 1. 7. 2010 i ministra vnitra ze dne 2. 11. 2010, a to tak, aby soud České republice – Ministerstvu vnitra (dále též jen „žalované“) uložil zaplatit jí v žalobě uvedenou částku. Svůj návrh odůvodnila tím, že její matka zanechala na Zakarpatské Ukrajině nemovitý majetek, přičemž žádost o poskytnutí náhrady za něj podala žalobkyně v roce 2008 podle zákona č. 212/2009 Sb. Žádosti však vyhověno nebylo s odůvodněním, že její matka nezanechala majetek v období, které je stanoveno v § 3 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. 13 C 60/2011-89, žalobkyni přiznal finanční vypořádání podle ustanovení § 3 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 7 zákona č. 212/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za nemovitý majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi ve výši 1.638.040,- Kč (výrok I.), nahradil rozhodnutí ministerstva vnitra, odboru správy majetku č. j. MV-69920-22/OSM-2009 ze dne 1. července 2010 i rozhodnutí ministra vnitra č. j. MV-68835-5/VS-2010 ze dne 2. listopadu 2010 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že matka žalobkyně M. K. (zemř. dne 11. dubna 1986), občanka Československé republiky, zanechala dne 30. dubna 1939 v obci Ch. na Zakarpatské Ukrajině nemovitý majetek v celkové hodnotě 165.000,- Kč, přičemž v letech 1960 – 1963 jí byla vyplacena náhrada za nemovitý majetek ve výši 11.960,- Kčs. Žalobkyně uplatnila podle zákona č. 212/2009 Sb. nárok na vypořádání za nemovitosti zanechané její matkou na Zakarpatské Ukrajině. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 1. července 2010, č. j. MV-69920-22/OSM-2009, žádosti nevyhovělo s odůvodněním, že její matka nezanechala nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině v období uvedeném v § 3 odst. 1 zákona č. 212/2009 Sb. (ve znění účinném do 30. 4. 2012), tj. od 5. listopadu 1938 do 18. března 1939. Proti citovanému rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, který ministr vnitra rozhodnutím ze dne 2. listopadu 2010, č. j. MV-68835/VS-2010, ze stejných důvodů zamítl. Soud prvního stupně věc projednal podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). S ohledem na čl. II odst. 1 zákona č. 121/2012 Sb. postupoval soud v řízení podle zákona č. 212/2009 Sb., ve znění účinném od 1. května 2012. Dovodil proto, že žalobkyně splňuje podmínky pro poskytnutí finančního vypořádání podle zákona č. 212/2009 Sb., neboť její matka zanechala nemovitý majetek na Zakarpatské Ukrajině v období uvedeném v § 3 odst. 1 písm. c) posledně citovaného zákona (ve znění účinném od 1. května 2012). Výši vypořádání soud stanovil podle § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb. s tím, že cena nemovitostí uvedených v přihlášce k náhradě činila 165.000,- Kčs, základní výše vypořádání proto představuje částku 1.650.000,- Kč, od níž je ale nutno podle § 7 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. odečíst již vyplacené odškodné (tj. částku 11.960,- Kčs). Částku 1.254,10 Kčs vyplacenou matce žalobkyně dne 23. dubna 1942 od základní výše vypořádání soud neodečetl, neboť měl za to, že se jedná o zálohu na jinou škodu než za zanechaný nemovitý majetek (to dovodil s odkazem na § 2 vládního nařízení č. 93/1940 Sb., usnesení smíšené komise ze dne 16. prosince 1941 uvedené na přihlášce škody podané matkou žalobkyně u Magistrátu hlavního města Prahy a ze záznamu ministerstva sociální péče ze dne 22. 4. 1948). K odvolání žalované přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Plzni, jenž je rozsudkem ze dne 10. října 2012, č. j. 12 Co 490/2012-119, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že důvod, pro který nebylo žádosti žalobkyně správním orgánem vyhověno, odpadl s přijetím zákona č. 121/2012 Sb., kterým bylo novelizováno ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 212/2009 Sb. Byly proto splněny všechny podmínky stanovené § 3 zákona č. 212/2009 Sb. (ve znění účinném od 1. května 2012), a žalobkyně je z tohoto důvodu osobou oprávněnou podle posledně citovaného zákona. Odvolací soud se plně ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně ohledně výše odškodnění. Zdůraznil, že částka 1.254,10 Kč, vyplacená matce žalobkyně dne 23. dubna 1942, byla náhradou za ztrátu zaměstnání, tedy nikoliv náhradou za nemovitý majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, a nelze ji proto od náhrady za nemovitý majetek stanovené podle zákona č. 212/2009 Sb. odečíst, neboť jde o náhradu, která se řídí jiným právním režimem. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nejprve uvedla, že jelikož jako správní orgán při posuzování žádosti žalobkyně ve správním řízení dospěla k závěru, že není splněna jedna z kumulativních podmínek (§ 3 odst. 1 písm. c/ zákona č. 212/2009 Sb.) pro přiznání náhrady, nezkoumala již naplnění dalších podmínek (tj. § 3 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 212/2009 Sb.). Tvrdí, že v řízení nebylo prokázáno, že matka žalobkyně splnila podmínku stanovenou v § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 212/2009 Sb., tj. že byla státním občanem Československé republiky ke dni 29. června 1945 nebo toto občanství získala na základě souhlasu ministerstva vnitra s opcí pro československé státní občanství podanou ve lhůtě do 1. března 1946. Má za to, že pokud odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, aniž by to jakkoli odůvodnil, že nemá pochybnosti o tom, že matka žalobkyně byla občankou Československé republiky, zatížil tak řízení vadou a věc nesprávně právně posoudil. Poukazuje na to, že při zjišťování státního občanství matky žalobkyně měl soud postupovat podle § 1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb. a měl nejdříve zjišťovat, zda se matka žalobkyně stala československou státní občankou ke dni 28. 10. 1918, zda toto občanství nepozbyla sňatkem se svým manželem (narozeným na území bývalého SSSR), případně opětovným sňatkem, což však soudy neučinily. Rovněž jim vytýká, že zcela absentuje zjištění, zda matka žalobkyně byla československou státní občankou ke dni 29. 6. 1945 (ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 212/2009 Sb.). Předložené osvědčení, ze kterého vycházel i odvolací soud, pak podle žalované tuto skutečnost neprokazuje. Nelze mít proto za správný závěr, že žalobkyně je osobou oprávněnou ve smyslu § 3 zákona č. 212/2009 Sb. Odvolacímu soudu také vytýká, že nesprávně hodnotil listinu, na podkladě které mělo dojít ke stanovení výše odškodnění, a je přesvědčena, že hodnota nemovitostí (zanechaných matkou žalobkyně na Zakarpatské Ukrajině) uvedených v přihlášce nebyla 165.000,- Kčs, ale spíše činila 150.000,- Kčs. Odvolací soud navíc nesprávně neodečetl podle § 7 odst. 4 zákona č. 212/2009 Sb. částku 1.254,10 Kč. Jako otázku zásadně právně významnou nastínila, zda se v projednávané věci jedná o řízení sporné nebo nesporné a zda je povinností soudu v rámci tohoto řízení posoudit ve vztahu k hmotněprávnímu předpisu, který dopadá na daný případ, splnění všech zákonem stanovených podmínek bez ohledu na tvrzení účastníků, byť by byla shodná. Soud se totiž musí snažit o přesné a úplné zjištění sk