28 Cdo 425/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 425/2025-844 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) P. N., a b) J. Z., obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 196/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. srpna 2024, č. j. 19 Co 301/2024-803, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům oprávněným rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 18.058,- Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2023, č. j. 28 C 196/2019-741, zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu ve výroku I. specifikovaných pozemků v katastrálním území XY a XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalované nahradit náklady řízení, a to žalobcům k rukám jejich zástupce ve výši 743.279,20 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích ve výši 31.813,55 Kč (výroky III. a IV.). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům II., III. a IV. rozsudkem ze dne 8. 8. 2024, č. j. 19 Co 301/2024-803, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích III. a IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně, a to každému ze žalobců k rukám jejich zástupce ve výši 218.248,66 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích ve výši 31.813,55 Kč (výrok II.). Dále žalované uložil povinnost nahradit každému ze žalobců k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 12.112,70 Kč (výrok III.). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou právní nástupci původních osob oprávněných ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemek odňatý, jehož naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým a svévolným pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobců z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobců žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Jelikož hodnota pozemků vybraných žalobci jako pozemků náhradních, jež jsou ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu jejich dosud neuspokojeného restitučního nároku, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu těch žalobou vymezených pozemků, ohledně nichž žalobci nevzali v průběhu soudního řízení žalobu zpět. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že samotná žaloba na převod náhradních pozemků je nepřípustná, neboť M. N., která žalobu podala, v době zahájení řízení nebyla nositelkou uplatňovaného práva, jelikož (v době podání žaloby) nedisponovala jakýmkoliv restitučním nárokem, a neměla tak dostatek aktivní věcné legitimace. Uvedená okolnost podle názoru žalované vylučuje, aby soud rozhodl i o procesním nástupnictví na straně původní žalobkyně a) M. N. Namítá rovněž nedostatek aktivního přístupu žalobců při vypořádávání jejich restitučního nároku, neboť žalobci, respektive jejich právní předchůdkyně, se dlouhodobě neúčastnili veřejných nabídek a po dobu více než 20 let nesporovali ani ocenění restitučního nároku. Dále nesouhlasí ani s oceněním odňatého pozemku jako pozemku stavebního. Podotýká, že odňatý a nevydaný pozemek tvoří v současnosti pozemní komunikaci, pročež jej lze ocenit jako stavební tehdy, bude-li prokázáno, že je zastavěn stavbou ve smyslu občanskoprávním. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili nesouhlasně a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], se zabýval tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalované není pro žádnou z jí vymezených právních otázek přípustné. Nejvyšší soud k dále uvedené argumentaci odůvodňující závěr o nepřípustnosti dovolání žalované předesílá, že otázkou liknavého a svévolného přístupu povinné osoby k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob v individuálních skutkových poměrech věci, jakož i s obdobnou právní argumentací stran aktivní věcné legitimace žalobce a), respektive jeho právní předchůdkyně, a procesního nástupnictví žalobce a), jíž žalovaná opakuje i nyní, se z podnětu dovolání žalované zabýval již dříve v usnesení ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3474/2023 (zmíněné usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). V uvedeném rozhodnutí dovolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí, pročež účastníci mohou legitimně očekávat, že daná, opětovně nastolená předběžná otázka, bude posouzena stejně; k tomu srovnej ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a dále přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018, či nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, a ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 398/04 (tyto nálezy, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). 9. K námitkám týkajícím se nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce a), respektive jeho právní předchůdkyně, a účastenství v řízení sluší se uvést, že žalovaná dostatečně nerozlišuje mezi nedostatkem způsobilosti být účastníkem řízení (coby jedné z podmínek řízení) a věcnou legitimací. Otázka procesního nástupnictví v posuzované věci již byla závazně vyřešena usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2021, č. j. 28 C 196/2019-381, jež nabylo právní moci dne 25. 3. 2021. Rozhodnutím o právním nástupnictví přitom není žádným způsobem předjímáno rozhodnutí ve věci samé a ani otázka pasivní legitimace účastníka, ale je řešen pouze okruh účastníků pro další fázi řízení; případný nedostatek věcné legitimace účastníka jako hmotněprávní otázku řeší soud zpravidla až na základě výsledků dokazování a v souvislosti s rozhodováním ve věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5151/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1328/2021). Věcná legitimace je dána tím, že žalobci a žalovaná jsou nositeli hmotných práv a povinností, o které ve věci jde. Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně vysvětlil, že i pro rozhodnutí odvolacího soudu je ve smyslu ustanovení § 211 a § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vyhlášení jeho rozhodnutí (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015, jakož i další v něm zmíněná rozhodnutí). Rozhodov