28 Cdo 4295/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4295/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2011 Spisová značka:28 Cdo 4295/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4295.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neplatnost právního úkonu Smlouva darovací Vlastnictví Zmírnění křivd (restituce) Žaloba určovací Právnická osoba Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 237 odst. 3 o. s. ř. § 80 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 1. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 27.02.2012II.ÚS 673/12JUDr. et PhDr. Stanislav Balík Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4295/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Náboženské matice, se sídlem v Praze 6, Thákurova 3, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému Českému vysokému učení technickému v Praze, se sídlem v Praze 6, Zikova 1905/4, zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem v Praze 1, Vodičkova 28, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 128/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2010, č. j. 13 Co 519/2009-107, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta JUDr. Jiřího Kovandy. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2009, č. j. 20 C 128/2008-79, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem, konkrétně k budově č. p. 269 (stavba občanské vybavenosti) a pozemku parc. č. 1074 (zastavěná plocha a nádvoří), nacházejícím se v kat. úz. Nové Město, obci Praha, části obce Nové Město. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, které byly (v částce 24.700,- Kč) uloženy k platbě žalobkyni ve prospěch žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Předmětem řízení byla žaloba o určení vlastnického práva k výše označeným nemovitostem, založená především na neplatnosti darovací smlouvy ze dne 15. 11. 1957, uzavřené mezi žalobkyní (dárcem) a Československým státem (obdarovaným, právním předchůdcem žalovaného); účinnost převodu nemovitostí nastala ke dni 1. 1. 1958 podle dodatku k tomuto ujednání. Neplatnost smlouvy byla namítána vzhledem k absenci předchozího souhlasu státní správy ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 218/1949 Sb. Přestože spolu strany po uzavření předmětné smlouvy jednaly (dne 8. 2. 1960 došlo k předání nemovitostí atd.), dovodil z tohoto důvodu soud prvního stupně její neplatnost. Podané žalobě ovšem nevyhověl, neboť uzavřel, že v daném případě bylo třeba domáhat se svého práva cestou speciálních restitučních předpisů, a neobcházet tak obecnou žalobou na určení účel a smysl restitučního zákonodárství. Kromě toho usoudil na vydržení vlastnického práva ze strany žalovaného, resp. jeho právního předchůdce, vzhledem k jejich dobré víře v existenci vlastnického vztahu k předmětným nemovitostem (§ 134 obč. zák.). Odvolací instance se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnila – v posuzované věci ovšem neshledala postup spočívající v obcházení restitucí, poněvadž žádný speciální restituční zákon (včetně zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého) se na žalující stranu nevztahuje. K naplnění předpokladů institutu vydržení pak odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 469/2004, dodal, že v daném případě došlo k omluvitelnému omylu, který oprávněnou držbu nenarušil (stát nejednal vědomě v rozporu se zákonem, naopak dodržel veškeré stanovené náležitosti, byť v chybném pořadí – souhlas státní správy k převodu byl dán dodatečně). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila přípustnost dovolání pro judikatorní přesah napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvody dovolání označila vadu řízení s možným následkem nesprávného rozhodnutí, jakož i nesprávné právní posouzení věci. Zásadní právní význam spatřovala v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka právního zájmu veřejného fondu sui generis na určení vlastnického práva k majetku, jehož prostřednictvím má plnit veřejnoprávní povinnosti, financovat potřeby Církve římskokatolické apod., když v České republice přetrvává dlouhodobá nečinnost Parlamentu ČR, spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu, který by vypořádal majetek církví a náboženských společností (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07). Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu otázku vydržení vlastnického práva, přičemž se také zcela formalisticky zabýval posouzením přípustnosti určovací žaloby. V rámci vylíčení dovolacích důvodů žalobkyně dále zdůraznila, že usuzuje na absolutní neplatnost darovací smlouvy ze dne 15. 11. 1957 z důvodu absence předchozího souhlasu státní správy (dobrou víru na straně státu tudíž dovodit nelze). V souvislosti s otázkou přípustnosti podané určovací žaloby odkázala rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 428/06, a na závěry v něm uvedené ohledně uplatňování restitučních nároků cestou obecných předpisů a nutnosti v tomto směru přihlížet k okolnostem konkrétního případu. Dovolatelka proto žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, resp. zamítl, a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a taktéž ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy z důvodu tvrzeného nesprávného právního posouzení věci. Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží. Z konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu České republiky se podává, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05). Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo v době minulé a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy – stejně tak jako v daném případě ve vztahu k osobě a nároku žalobkyně. V posuzované věci jde rovněž o zánik možnosti uplatnit ochranu práva v důsledku uplynutí dlouhé doby (obdobně jako u vydržení); stát je povinen hájit právní zájmy osob, které podléhají jeho jurisdikci – tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů. V případě, že stát nabytý majetek mezitím převedl na třetí osobu (zde přechod vlastnictví na žalovaného podle § 101 odst. 5 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách – rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29. 1. 1999), ze zásady legitimního očekávání zároveň vy