28 Cdo 4376/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4376/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2008 Spisová značka:28 Cdo 4376/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4376.2007.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 40 předpisu č. 122/1975Sb. § 41 předpisu č. 122/1975Sb. § 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4376/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. B., a 2) M. B, oběma zastoupeným advokátem, 3) M. R., zastoupenému advokátem, 4) A. R., 5) K. B. a 6) J. J., o odstranění staveb a vyklizení nemovitosti, vedené Okresním soudem v Písku pod sp. zn. 11 C 76/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-106, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-122, takto: Rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 16. 2. 2007, č. j. 11 C 76/2006-87, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-106, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-122, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-106, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2007, č. j. 6 Co 1020/2007-122, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 16. 2. 2007, č. j. 11 C 76/2006-87, jímž byla zamítnuta žaloba o odstranění v návrhu blíže vymezených staveb zahrádkářských chat (dále jen „předmětné chaty“, resp. „chaty“) a o vyklizení jimi zastavěných pozemků (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ze zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že mezi Jednotným zemědělským družstvem se sídlem v Z. (dále jen „JZD Z.“) a Základní organizací Českého zahrádkářského svazu – T. (dále jen „ZO ČZS T.“) byla dne 1. 10. 1986 podle § 40 a § 41 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, ve znění účinném do 30. 6. 1988 (dále jen „zákon č. 122/1975 Sb.“, resp. „zákon“), uzavřena „Smlouva o přenechání pozemků k dočasnému užívání“ (dále jen „smlouva o přenechání pozemků“), na základě které byly pozemky v užívání socialistické zemědělské organizace JZD Z. (vymezené v článku V smlouvy) poskytnuty ZO ČZS T. k dočasnému užívání na dobu určitou do 31. 12. 2016, a to „k zahrádkářské činnosti s výstavbou zahradních domků“. Rozhodnutím Okresního národního výboru v P. (dále jen „ONV v P.“) ze dne 21. 9. 1987, č. j. Výst. 328-1/1973/87-Sk, byly předmětné pozemky určeny k využití jako zahrádkářská osada. Následně dne 27. 4. 1988 bylo ONV v P. vydáno stavební povolení č. j. Výst. 332-7/478/88-Hub. k výstavbě 22 zahrádkářských chat jako dočasných staveb na dobu do 31. 12. 2016. Odvolací soud převzal tato skutková zjištění a na jejich základě dospěl (v podstatné části) k týmž právním závěrům jako soud prvního stupně. Považoval za nerozhodné, že žalobce nebyl členem zemědělského družstva. K pozemkům, jež nebyly v družstevním či náhradním užívání, svědčilo socialistické zemědělské organizaci (JZD Z.) užívací právo podle § 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, ve znění účinném do 30. 6. 1988 (dále jen „zákon č. 123/1975 Sb.“), a tato organizace byla oprávněna s nimi zákonem předpokládaným způsobem nakládat. Smlouva ze dne 1. 10. 1986, jíž byly tyto pozemky platně přenechány k dočasnému užívání ZO ČSZ T., představuje současně právní důvod pro jejich užívání žalovanými. Jelikož bylo ZO ČSZ T. uděleno stavební povolení k výstavbě zahrádkářských chatek, „žalovaní nepotřebovali podnájemní smlouvy.“ Dnem účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), „zaniklo právo družstevního užívání ke sdruženým pozemkům vlastníků a mezi žalobcem a ZD Z. vzniknul nájemní vztah.“ Tento nájem bylo možné vypovědět k 1. říjnu běžného roku, avšak jelikož byla na pozemcích zřízena zahrádková osada, výpovědní lhůta skončí dnem, kdy mělo skončit právo dočasného užívání pozemků, tj. v daném případě dnem 31. 12. 2016. Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod výslovně uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že jako dovolací důvod uplatňuje i to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, že mezi žalobcem a Zemědělským družstvem Z. v likvidaci (právním nástupcem JZD Z.) existuje nájemní vztah, který vznikl podle § 22 odst. 2 zákona o půdě „transformací“ původního práva družstevního užívání ke sdruženým pozemkům žalobce, a tento nájemní vztah představuje „právní důvod užívání předmětných pozemků žalovanými.“ JZD Z. žádné „užívací právo“ k těmto pozemkům nikdy nesvědčilo; takové právo ze zákona vzniknout nemohlo, „vždy muselo předcházet rozhodnutí státního orgánu nebo akt vlastníka půdy.“ Pokud by žalobce „pozemky do JZD skutečně sdružil, případně by mu byly odňaty státními orgány, stěží by bylo možné, aby ONV v P., odbor VLHZ v rozhodnutí ze dne 5. 2. 1987 … neuvedl, kdy a jak užívací právo JZD Z. k daným pozemkům vzniklo“ a o jaký užívací institut se jedná. Odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkou, že žalovaným v této věci není „ZD Z.“ ani ZO ČSZ T., ale fyzické osoby, které podle výpisu z katastru nemovitostí pozemky žalobce zastavěly. Smlouva o přenechání pozemků nemůže být právním důvodem jejich užívání těmito osobami, jelikož z textu smlouvy nevyplývá, že „přejímající organizace je oprávněna předat dané pozemky do užívání třetím osobám či je dokonce nechat těmito osobami zastavět.“ Zásadní právní význam napadeného rozsudku proto dovolatel spatřuje v posouzení (pro rozhodnutí určujících) otázek  zda právo užívání k zajištění zemědělské výroby k pozemkům ve vlastnictví fyzické osoby mohlo vzniknout na základě ustanovení zákona č. 123/1975 Sb. bez jakéhokoli úkonu vlastníka či správního aktu;  zda nájemní vztah mezi žalobcem a „ZD Z.“ může „být titulem“ třetích osob (žalovaných) k tomu, aby užívaly a zastavěly pozemky ve vlastnictví žalobce, když smlouva o přenechání pozemku „nic takového neumožňuje a subsidiární použití § 259 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni 1. října 1986 tento postup nepřipouští“;  zda je stavební povolení vydané ve prospěch ZO ČSZ T. adekvátním titulem pro užívání (zastavěných i nezastavěných) pozemků ve vlastnictví žalobce žalovanými. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející prvostupňový rozsudek, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žádný ze žalovaných se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodován