28 Cdo 4543/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4543/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 10. 2012 Spisová značka:28 Cdo 4543/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4543.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Držba Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. § 130 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 10. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.12.2012IV.ÚS 4755/12JUDr. Vlasta Formánkováodmítnuto13.2.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4543/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce V. R., bytem v P., Ř. n. 13, zastoupeného JUDr. Josefem Jachurou, bytem v Praze 5 – Zbraslav, Tunelářů 276, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 273/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č.j. 15 Co 42/2011-69, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč k rukám JUDr. Josefa Jachury, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. října 2010, č.j. 17 C 273/2010-51, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem „pozemku PK číslo katastrální , lesní pozemek o výměře 3003 m2, zapsaný u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha na LV pro katastrální území Ř.“ (dále jako „předmětný pozemek“ či jen „pozemek“). Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek nabyli do vlastnictví žalobcovi předchůdci A. a V. R. již v roce 1937 a na žalobce přešlo vlastnické právo k pozemku děděním po těchto zůstavitelích, na základě rozhodnutí Státního notářství Praha-západ ze dne 3. 11. 1969, sp. zn. D 1183/69, a rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 26. 8. 1974, sp. zn. D 950/1974. Vlastnické právo k pozemku žalobce nikdy nepozbyl a jako vlastník byl též zapsán v evidenci (později katastru) nemovitostí. K jeho žádosti z 10. 2. 1992 rozhodla tehdejší Správa veřejné zeleně Praha v likvidaci dne 23. 3. 1992 o „navrácení pozemku do užívání jeho vlastníku“. Dne 11. 9. 1992 vydalo Ministerstvo financí ČR rozhodnutí č.j. 124/52 569/92, jímž podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), rozhodlo (mimo jiné) i o přechodu „movitých a nemovitých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalovaného, k nimž příslušelo právo hospodaření rozpočtové organici Správa veřejné zeleně, Praha 1, Betlémská 9“; podle přílohy č. 106 označeného rozhodnutí (připojeného seznamu nemovitostí) patří mezi tyto věci i pozemková parcela č. v katastrálním území Ř., o celkové výměře 13.855 m2. K ní však – jak plyne i z opatřeného geometrického plánu a srovnávacího sestavení parcel – byla nesprávně začleněna i předmětná pozemková parcela č. 496 (o výměře 3.003 m2) v žalobcově vlastnictví. Z tohoto důvodu je nyní v katastru nemovitostí veden duplicitní zápis vlastnictví k témuž pozemku. Shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud dospěl pak na základě zjištěných skutečností k témuž právnímu závěru jako soud prvního stupně, a to sice že vlastnické právo k předmětnému pozemku svědčí žalobci. Jelikož předmětný pozemek nebyl ve vlastnictví státu (tento závěr nečinil sporným ani žalovaný), nemohlo vlastnictví k němu přejít na žalovaného ani podle zákona č. 172/1991 Sb. označeným rozhodnutím a žalovaný jej nenabyl ani vydržením (§ 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). A to již proto, že pozemek byl od roku 1992 znovu v držbě žalobce, nikoliv žalovaného. Ten – dle závěru odvolacího soudu – nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem ani v dobré víře, že mu pozemek patří (§ 130 odst. 1 obč. zák.), jestliže z katastru nemovitostí, geometrického plánu a připojeného výkazu výměr bylo možno zjistit, že jde o pozemek ve vlastnictví žalobce a nikoliv státu. Jako územní samosprávná jednotka má žalovaný k dispozici kvalifikovaný aparát, jímž si mohl skutečný stav ověřit a i proto jeho případný omyl (spoléhaje se v tomto směru toliko na obsah označeného rozhodnutí Ministerstva financí) nelze kvalifikovat jako omluvitelný. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyl ani vydržením. Namítá, že na jeho dobrou víru, že mu pozemek patří, lze usuzovat jak z rozhodnutí Ministerstva financí z roku 1992 o přechodu vlastnictví, tak i z okolnosti, že na jeho podkladě byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Poukazuje na to, že o spornosti vlastnictví se dozvěděl až z žalobcova dopisu z 11. února 2009, tedy po uplynutí zákonem stanovené (desetileté) vydržecí doby. Má za to, že nepatří k jeho povinnostem zkoumat „historii majetku“, jenž měl tímto způsobem od státu nabýt, a pokládá za omluvitelný omyl, pokud nezjistil, že předmětný pozemek, evidovaný na dvou listech vlastnictví, byl jako „PK parc. č. “ evidován též jako vlastnictví žalobce. Závěr odvolacího soudu, dle něhož předmětný pozemek držel žalobce a nikoliv žalovaný, je podle žalovaného „ničím nepodložený“ a odvolací soud k němu dospěl „bez potřebného dokazování“. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Žalobce pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný, jenž je v souladu s ustálenou judikaturou. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně (shledá-li je přípustným) zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li