28 Cdo 4568/2014 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4568/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 5. 2015 Spisová značka:28 Cdo 4568/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.4568.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Leasing Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 7. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4568/2014U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně HALLIFORD s.r.o., IČ 27427021, se sídlem v Praze 3, Domažlická 1232/3, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Hostivici - Chýni, Západní 449, proti žalované Mercedes-Benz Financial Services Česká republika s.r.o., IČ 63997240, se sídlem v Praze 4, Daimlerova 2296/2, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení částky 868.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 360/2009, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2014, č. j. 70 Co 242/2014-292, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. 28 C 360/2009-273, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 868.900,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až IV.). Požadovaná částka měla dle žalobkyně představovat bezdůvodné obohacení vzniklé žalované tím, že žalobkyně provedením opravy zhodnotila havarované osobní vozidlo v jejím vlastnictví, neboť si nebyla vědoma toho, že se jedná o totální škodu, takže oprava daného vozidla, jehož byla leasingovým nájemcem, není její povinností. Soud poté, co doplnil dokazování dle pokynů vyslovených odvolacím soudem v rozhodnutí rušícím jeho předchozí zamítavý rozsudek v této věci, dospěl k následujícím závěrům. Předmětné vozidlo bylo od počátku smluvního vztahu mezi účastnicemi ve vlastnictví žalované, přičemž vztah z uzavřené leasingové smlouvy byl předčasně ukončen ke dni 12. 3. 2007 v důsledku totální škody po dopravní nehodě. Náklady na opravu havarovaného automobilu přitom uhradila žalobkyně. Částka 15.200,- Kč, o niž byla dle znaleckých posudků navýšena hodnota vozidla oproti ceně před poškozením, pak představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žalovaná ovšem současně úspěšně uplatnila námitku započtení své pohledávky na náhradu za to, že žalobkyně má od 13. 3. 2007 ve své dispozici její vozidlo, jež tak žalovaná nemůže užívat. Při pronájmu vozidla by dle zjištění obvodního soudu bylo možné žádat půjčovné 1.999,- Kč denně, z čehož je zřejmé, že námitka započtení „za období od 13. 3. 2007 dosud“ je důvodná. Předestřené okolnosti tedy vedly soud k zamítnutí žaloby v plném rozsahu. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej usnesením ze dne 30. 5. 2014, č. j. 70 Co 242/2014-292, zrušil, věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.) a nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný soudce (výrok II.). Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost odůvodnění jeho rozsudku, jakož i pochybení při zadání znaleckého posudku. Určení zhodnocení vozidla opravou na základě srovnání s jeho stavem před nehodou je pro posouzení věci bezcenné, není-li sporu o tom, že v případě „totální“ škody na předmětu leasingu bylo povinností nájemce odevzdat pronajímateli automobil ve stavu, v němž se nacházel, tedy jeho vrak. Opravila-li žalobkyně vozidlo na svůj náklad a vyšlo-li posléze najevo, že v důsledku „totální“ škody byl předčasně ukončen leasingový vztah, s čímž je spjata povinnost vozidlo vrátit pronajímateli, spočívá obohacení žalované ve zhodnocení vozu oproti jeho stavu po havárii, kdy došlo k „totální“ škodě na vozidle a povinností nájemce bylo vydat vrak pronajímateli. Vrácení vozidla v opraveném stavu přesahuje povinnosti žalobkyně po ukončení leasingového vztahu, přičemž tento přesah odpovídá rozdílu mezi hodnotou automobilu ve stavu pojišťovnou kvalifikovaném jako totální škoda a hodnotou vozidla po opravě. Neobstojí ani posouzení námitky započtení soudem prvního stupně, neboť z jeho rozsudku předně není zřejmé, jakou pohledávku považuje soud za úspěšně započtenou, a je rovněž opomíjeno, že při totální škodě měla žalobkyně žalované vydat to, co z vozidla zůstalo, přičemž je otázkou, zda tyto zbytky vozidla byly způsobilé k pronájmu. Nepovšimnuta v tomto směru zůstala i námitka uplatnění zadržovacího práva. Předestřené nedostatky tedy vedly odvolací soud ke zrušení napadeného rozhodnutí, povaha vytýkaných nesprávností a pochybení při respektování pokynů odvolacího soudu vyjádřených v jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí si přitom současně žádala přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému soudci. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež má za to, že napadené rozhodnutí závisí na dovolacím soudem doposud neřešené otázce, zda v situaci, v níž leasingový nájemce nesoucí nebezpečí škody na předmětu finančního leasingu uvede po zániku leasingového vztahu v důsledku totální škody na předmětu leasingu tento předmět na vlastní náklady do lepšího stavu, než v jakém byl před škodnou událostí, spočívá bezdůvodné obohacení leasingového pronajímatele ve zhodnocení předmětu leasingu oproti jeho stavu před nebo po škodné události. Domnívá se, že bezdůvodné obohacení na její straně může spočívat pouze v rozdílu mezi hodnotou předmětného vozidla před škodnou událostí a po opravě provedené žalobkyní. Rozdíl mezi hodnotou vozidla před a po škodné události není bezdůvodným obohacením, jelikož náklady vynaložené na opravu vozidla v rozsahu odpovídajícím uvedení do stavu před havárií jsou plněním z právního důvodu, neboť takto žalobkyně splnila svou povinnost plynoucí z toho, že nesla riziko škody na věci. Dle smluvních podmínek sjednaného finančního leasingu nesla žalobkyně po celou dobu trvání leasingového vztahu nebezpečí škody na vozidle, což vylučuje, aby v případě opravy vozidla spočívalo bezdůvodné obohacení v rozdílu hodnot vozidla před vznikem škody a po totální škodě. Dovolatelka vyzdvihla, že předmětná smlouva byla uzavřena jako smlouva o finančním leasingu, s nímž je z povahy věci spjata povinnost nájemce nést rizika spojená s předmětem leasingu, a tedy i náklady na jeho opravu (v tomto odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007). Skutečnost, že žalobkyně nesla riziko škody na věci, se podává také z § 368 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jakož i z obchodních podmínek, jimiž se daný vztah řídil a dle nichž je povinností nájemce zajistit odstranění škody na předmětu leasingu. Svůj názor dovolatelka podpořila i citací nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07. Nevrátila-li žalobkyně po předčasném ukončení leasingového vztahu vozidlo zpět dovolatelce, plnila tak prostřednictvím opravy svou povinnost nahradit škodu na vozidle uvedením do původního stavu. Na povinnost žalobkyně nést náklady na opravu nemá vliv ani to, že k opravě mělo dojít až poté, co žalobkyně z důvodu porušení smluvních povinností žalovanou ukončila smluvní vztah výpovědí, neboť dle smluvních podmínek bylo i tak povinností žalobkyně uhradit pohledávky vážící se k předmětu leasingu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalované a navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vy