28 Cdo 4646/2010 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4646/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 9. 2011 Spisová značka:28 Cdo 4646/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4646.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Cena Odpovědnost státu za škodu Ochrana vlastnictví Smlouva kupní Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 87/1991Sb. § 7 odst. 4 předpisu č. 87/1991Sb. § 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 10. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4646/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. V. V., b) J. V. a c) M. V., všichni žalobci zastoupeni Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 5, Nám. 14. října 3, o zaplacení 5.329.620,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 80/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č. j. 20 Co 347/2009-62, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č. j. 20 Co 347/2009-62, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 2009, č. j. 22 C 80/2008-43, se v celém rozsahu zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 2009, č. j. 22 C 80/2008-43, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce ad a) po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 1.029.138,- Kč, a žalobci ad b) a c) zaplacení částky ve výši 4.300.482,- Kč. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (měnící výrok II.), a to tak, že žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně částku 172.312,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. Alana Korbela. Odvolací instancí bylo rovněž stanoveno, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně 85.978,- Kč, opět do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Korbela (výrok III.). Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Obvodního národního výboru pro Prahu 8, který v roce 1988 udělil žalobcům v rozporu s tehdy platnou právní úpravou (§ 1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb.) souhlas s prodejem bytů do jejich osobního vlastnictví. Byty (spolu s garáží zakoupenou v roce 1990 žalobcem ad a/ – srov. § 7 odst. 3 zákona č. 52/1966 Sb.) se však nacházely v domě, v němž byly v rozhodné době umístěny nebytové prostory přidělené tímto správním orgánem do užívání socialistické organizace. Žalobcům bylo následně (v roce 2005) v restitučním řízení jakožto osobám povinným pravomocně uloženo vydat předmětné nemovitosti restituentům ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť bylo z výše uvedeného důvodu shledáno, že je nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy (kupní smlouvy proto byly posouzeny jako absolutně neplatné). Materiální újma, kterou žalobci požadují nyní v řízení o náhradu škody, představuje rozdíl kupní ceny, kterou žalobci za byty a garáž v letech 1988 a 1989 (popř. 1990) uhradili, a tržní ceny těchto nemovitostí, stanovené znaleckými posudky ke dni 21. 10. 2005. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v dané věci je třeba posuzovat nárok žalobců na náhradu škody z titulu nikoli nesprávného úředního postupu ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb., ale z titulu nezákonného rozhodnutí státního orgánu. Základ odpovědnosti státu je totiž žalobci spatřován v rozhodnutích ONV v Praze 8 o udělení souhlasu k uzavření kupních smluv. V tomto směru ovšem ani odvolací instance neshledala naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, neboť předmětná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena, jak vyžaduje ustanovení § 4 odst. 1 citovaného předpisu. Soud prvního stupně (správnost jeho závěrů potvrdil i soud odvolací) taktéž poznamenal, že žalobci jako povinné osoby uplatnili nárok na vrácení kupní ceny podle § 11 zákona č. 87/1991 Sb., která jim také posléze byla vyplacena. Žádné jiné požadavky uplatnit nemohli, kromě nároku na zhodnocení nemovitostí ve smyslu § 7 odst. 4 věty druhé tohoto zákona. Posledně uvedené plnění mohlo být požadováno pouze po oprávněných osobách (nikoli po státu) – avšak nestalo se tak. Odvolacím soudem (potažmo soudem prvostupňovým) bylo rovněž uzavřeno, že poněvadž k navýšení hodnoty odňatého majetku došlo v důsledku prodlení s vydáním nemovitostí, k němuž žalobci nepřistoupili dobrovolně, ale až na základě rozhodnutí vydaného po třináctiletém restitučním sporu, je přerušena též příčinná souvislost mezi případným nesprávným úředním postupem orgánu státu a tvrzenou majetkovou škodou. K tomuto závěru odvolací instance došla zejména po konstatování, že rozhodnutí soudu v restitučním řízení je deklaratorní povahy. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označili nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu předně zdůrazňovali, že jejich nárok měl být správně posuzován ve smyslu nesprávného úředního postupu Obvodního národního výboru pro Prahu 8, a nikoli z titulu jeho nezákonných rozhodnutí ve formě udělených souhlasů (jednak s uzavřením předmětných kupních smluv a dále s přidělením nebytových prostor do užívání socialistické organizaci). Nesprávnost postupu podle názoru žalobců spočívala v tom, že tento státní orgán souběžně jednal (vedl řízení) ve dvou podle tehdy platných předpisů neslučitelných věcech. K závěru odvolacího soudu o nesplnění podmínky zrušení nezákonných rozhodnutí jakožto nezbytného předpokladu pro vznik odpovědnosti státu za škodu dovolatelé podotýkali, že po nich nelze požadovat, aby proti uděleným souhlasům s uzavřením kupních smluv brojili opravnými prostředky, když se jednalo o akty jim vyhovující, o jejichž nezákonnosti neměli tehdy žádnou povědomost. Za zcela nepřijatelný a nekorektní považovali dovolatelé názor odvolací instance o materiální újmě jim způsobené, neboť jim nemůže být vytýkáno, že realizovali své právo bránit se podané žalobě restituentů. V tomto směru upozornili, že rozsudek soudu vydaný v restitučním sporu je rozhodnutím konstitutivním (působícím ex nunc), a nikoli deklaratorním, jak podle jejich mínění nesprávně shledal odvolací soud. V neposlední řadě dovolatelé namítali, že zamítavý přístup soudů porušuje jejich právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2009, ve věci Pešková vs. Česká republika). Závěrem žalobci poukázali na porušení zákona, kterého se dopustil odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení (mimo jiné) tím, že změnil nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, že by byl tento žalovanou napaden. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl, a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci. Dovolání je přípustné. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena n