28 Cdo 4784/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4784/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2010 Spisová značka:28 Cdo 4784/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4784.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dědění Vlastnictví Vydržení Dotčené předpisy:§ 134 odst. 1 obč. zák. § 460,463 obč. zák. § 80 písm. c) o. s. ř. § 4 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb. § 5 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 9. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4784/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. R., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem v Kolíně, Legerova 148, proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 C 250/2004, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009, č. j. 19 Co 568/2008-274, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.2.2009, č. j. 19 Co 568/2008-274, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26.6.2008, č. j. 6 C 250/2004-231, který určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodiče žalobce nabyli vlastnictví k pozemkům, původně označeným jako parcela č. 418/1 a 418/3, v k.ú. Pečky přídělem, do své smrti vlastnictví k těmto pozemkům nepozbyli a v době jejich smrti nedošlo k převodu nebo přechodu tohoto majetku na jiného vlastníka. Též zjistil, že rodiče žalobce na přidělené půdě skutečně hospodařili, provozovali zahradnictví, na části pozemku postavili rodinný domek a část užívali jako zahradu. Dále vzal za prokázané, že nebyl shledán doklad o tom, že by se rodiče žalobce vzdali části přídělu a došlo k vyrovnání mezi státem a přídělci. Zjistil, že rozhodnutím Okresního úřadu v Nymburce ze dne 7.2.1991 bylo zrušeno právo trvalého užívání pro Podnik služeb Nymburk a Osevu Nymburk k pozemku v k.ú. Pečky č. 418/5 o výměře 27.480 ha s tím, že pozemek bude předán k zemědělskému využívání a právo převedeno na vlastníka pozemku, tedy na žalobce. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce nabyl dědictví po svých rodičích jejich smrtí, tedy smrtí zůstavitele podle § 460 o.z. a jako dědic svých rodičů dědictví neodmítl podle § 463 o.z. Odvolací soud zaujal názor, že pokud byli rodiče žalobce ke dni smrti vlastníky nemovitostí, které jsou předmětem tohoto sporu, byl žalobce věcně legitimován k podání žaloby na určení, že je vlastníkem věci, ačkoli věc patřila jeho právním předchůdcům, kteří zemřeli, a věc se nestala předmětem dědického řízení. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2001, sp.zn. 22 Cdo 2563/99. Věc posoudil ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. s tím, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán a žalobce je v této věci aktivně legitimován. Odvolací soud považoval za podstatné v dané věci posouzení, zda ke dni 1.1.1992, nebo později, došlo ke splnění podmínek pro vydržení stanovených novelou o.z. č. 509/1991 Sb. Dospěl k závěru, že ke dni 1.1.1992 stát nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků a nesplnil tak podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 odst. 1 o.z. Vyslovil závěr, že v době účinnosti zákona o půdě nebyl předmětný pozemek v držení státu nebo právnické osoby, tedy povinné osoby ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“) a žalobce nebyl ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o půdě oprávněnou osobou, neboť ještě v roce 1999 byli vedeni jeho rodiče jako vlastníci předmětných pozemků na LV č. 1348 v k.ú. Pečky. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu (výroku I., II.) podal první žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě podle obsahu dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele žalobce se měl domáhat svého nároku podle restitučních právních předpisů a nikoli podle občanského zákoníku. Namítal, že z provedených důkazů nevyplývá, že by v souladu s rozhodnutím Okresního úřadu v Nymburce č.j. ŽPaZ/103/91-Vá ze dne 7.2.1991 žalobce skutečně pozemek parcelu č. 418/5 v k.ú. P. převzal, držel jej a hospodářsky využíval a neprokázal, že by se tak stalo ke dni účinnosti zákona o půdě. Dále vytýkal odvolacímu soudu, že se nezabýval ani otázkou absolutní neplatnosti shora uvedeného správního rozhodnutí, případně jeho nicotností. Konstatoval, že v rozporu s ustanovením § 12a zákona č. 123/1975 Sb. správní rozhodnutí nestanovuje dobu skončení užívání zemědělského pozemku, zrušuje se právo trvalého užívání, ačkoli takové právo žádné z osob nebo organizací, uvedených v rozhodnutí, nesvědčilo. Poukazoval na skutečnost, že z rozhodnutí není zřejmé, kdo podal žádost a komu mají být nemovitosti předány k zemědělskému užívání. Podle dovolatele žalobce se svého práva domáhá na základě skutečností, upravených občanským zákoníkem z titulu dědické posloupnosti po zemřelých rodičích, údajných přídělcích. Tvrdil, že žalobce se měl domáhat svého práva podle zákona o půdě, který je speciálním předpisem k občanskému zákoníku. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp.zn. 31 Cdo 1222/2001 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 528/02. Dovolatel otázku zásadního právního význam spatřoval v tom, zda je možno mimo režim zákona o půdě úspěšně uplatnit nárok podle obecných právních předpisů v případě, kdy k převzetí nemovitostí státem prokazatelně došlo v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, avšak nelze dohledat a tedy ani doložit přesné datum převzetí nemovitostí státem. Další otázku zásadního právního významu spatřoval v tom, zda nicotné správní rozhodnutí znamená přerušení dobré víry státu jako vydražitele. Dovolatel nesouhlasil ani s posouzením a vyhodnocením důkazů soudy obou stupňů, týkající se údajného zemědělského využívání předmětných pozemků žalobcem. Podle dovolatele je v dané věci rovněž dán dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání s tím, že se jedná o nepřípustné dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v posuzované věci nejde. V případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou. Tento výkladový závěr je v judikatuře Nejvyššího soudu zcela konstantní; z mnoha rozhodnutí lze odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2006, sp.zn. 28 Cdo 2551/2006. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k námitkám skutkové povahy, které obsahově i fakticky dovolatel v dovolání uplatnil. Než ani pokud jde o právní posouzení, nemohl dovolací soud přisvědčit d