28 Cdo 4835/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4835/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 4. 2017 Spisová značka:28 Cdo 4835/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4835.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 4 předpisu č. 229/1991Sb. § 3 odst. 2 předpisu č. 403/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 6. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 2.6.2017I.ÚS 1724/17JUDr. David Uhlířodmítnuto19.7.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4835/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce E. V., zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, za účasti Šroubárny Turnov, a. s., IČ 465 04 613, se sídlem v Turnově, Bezručova 788, zastoupené Mgr. Pavlem Vernerem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 133/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2016, č. j. 20 Co 163/2016-196, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit Šroubárně Turnov, a. s., na nákladech dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla Vernera do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 5 C 133/2014-170, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud změnil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Liberecký kraj ze dne 17. 7. 2014 tak, že určí jeho vlastnické právo k vyjmenovaným pozemkům v katastrálním území T., eventuálně deklaruje jeho oprávnění požadovat za uvedené parcely náhradu dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobce je synem závětního dědice A. Ř., které byl na základě rozhodnutí národního výboru z roku 1960 odňat pozemek, jehož rozdělením vznikly předmětné nemovitosti. Žalobce vznesl požadavek na vydání zmíněného majetku, odvolávaje se na zákon č. 229/1991 Sb., jeho nárok však v režimu tohoto předpisu nemůže být důvodným, jelikož není oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb. Z judikatury sice vyplývá, že i při odnětí vlastnického práva za použití vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, je myslitelné uplatnění restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., to však neznačí, že by bylo při posuzování takové žádosti možné rezignovat na zkoumání, zdali ji vznáší oprávněná osoba. Rozhodnutí správního orgánu tedy podle soudu obstálo jako správné a žalobu bylo namístě zamítnout. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 6. 2016, č. j. 20 Co 163/2016-196, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud byl plně zajedno se soudem okresním v tom ohledu, že žalobce není oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. Uplatňuje-li právo na vydání věci v režimu posledně citovaného předpisu, je nerozhodné, zda splňuje definiční znaky oprávněné osoby dle § 3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., neboť je vyloučeno suplovat absenci podmínek stanovených v jednom restitučním zákoně naplněním obdobného kritéria v normě odlišné. Takto nelze rozumět ani žalobcem citované judikatuře, jež připouští, aby se osoba, která neuspěla se svým nárokem podle zákona č. 403/1990 Sb. nebo jej vůbec neuplatnila, domáhala vydání věci za použití zákona č. 229/1991 Sb. Krajský soud tudíž rozhodnutí soudu první instance shledal korektním. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž zdůrazňuje, že soudy měly prověřit existenci jeho nároku podle všech restitučních předpisů, nikoli pouze zákona č. 229/1991 Sb. Dovolatel má za to, že není určující, na jakou normu odkazoval v podání, jímž 21. 2. 1992 u Okresního úřadu v Semilech své právo uplatnil, a nelze mu klást k tíži eventuální uvedení zákona nepřiléhavého. Pokud pak jde o vztah v úvahu přicházejících zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 229/1991 Sb., upozorňuje dovolatel na ustálený závěr judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, v souladu s nímž fakt, že oprávněná osoba neuspěla se svým nárokem dle prve zmíněného předpisu (či jej vůbec nevznesla), neimplikuje, že by nemohla uplatnit právo na vydání věcí na základě zákona uvedeného posléze. Nemovitosti, jež přešly na stát podle nařízení č. 15/1959 Sb., je pak možné restituovat též v režimu zákona o půdě. Dovolatel je toho názoru, že si soudy měly nejprve položit otázku, zdali je oprávněnou osobou, a následně posoudit, jaké nároky pro něj z tohoto postavení plynou. Jelikož přitom splňuje vymezení oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb., je třeba mu přiznat nárok dle zákona č. 229/1991 Sb., aniž by bylo nutné duplicitně zjišťovat, zda je rovněž oprávněnou osobou ve smyslu tohoto předpisu. Současně nelze přehlédnout, že A. Ř. zemřela bezdětná a svůj veškerý majetek odkázala synovcům, včetně žalobcova otce. Účelu restituční legislativy přitom odpovídá, aby bylo postavení oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. přiznáno též právním nástupcům závětního dědice původní oběti bezpráví. V závěru svého podání se dovolatel Nejvyššího soudu táže, zda setrvává na svém názoru ohledně neplatnosti privatizace majetku zatíženého restitučními nároky vysloveném v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 160/2003, přičemž navrhuje rozhodnutí obou soudů nižších instancí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila Šroubárna Turnov, a. s., jež je navrhuje odmítnout s ohledem na neopodstatněnost dovolací argumentace, s níž důkladně polemizuje. Žalobce následně na vyjádření zmíněné účastnice reagoval replikou. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V jádru žalobcem předestřené dovolací argumentace se zdá spočívat myšlenka, v souladu s níž existuje jakýsi status oprávněné osoby jdoucí napříč veškerou restituční legislativou, přičemž naplňuje-li určitý subjekt kritéria stanovená v tomto ohledu v jednom z restitučních předpisů, může bez dalšího vznášet nároky na základě kteréhokoli z nich; to je však představa lichá. Každý ze zákonů směřujících ke zmírnění historických majetkových křivd obsahuje vlastní vymezení okruhu osob, jež se v jeho režimu mohou domáhat vydání věci, respektive poskytnutí náhrady. Součástí zkoumání otázky, zda jsou dány podmínky existence nároku dle konkrétního zákona, tak rovněž musí být zjišťování, zdali je žadatel oprávněnou osobou ve smyslu příslušného (aplikovaného) předpisu. Úvahu krajského soudu, jenž konstatoval, že má-li být žalobci přiznáno právo podle zákona č. 229/1991 Sb., musí spadat do některé z kategorií osob vytyčených v jeho § 4, tudíž nelze než označit za zcela korektní. Je nemyslitelné, aby soudy převzaly definici oprávněné osoby z jednoho předpisu a zbývající podmínky uplatnění restitučního nároku posuzovaly dle předpisu odlišného, neb tím by v podstatě konstruovaly novou restituční skutkovou podstatu nad rámec stanovený zákonodárcem, k čemuž nikterak zmocněny nejsou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 436/2010, či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 308/05, ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1769/11, a ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2206/12). Ani imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých maj