28 Cdo 4848/2007 — Nejvyšší soud

28 Cdo 4848/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 12. 2007 Spisová značka:28 Cdo 4848/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.4848.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 4848/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, zastoupené  advokátkou, proti žalované A. s.r.o., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem Praha – západ pod sp. zn. 7 C 188/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2007, č.j. 29 Co 280/2007-87, takto: I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje do výroku o nákladech řízení, odmítá. II. Ve zbývající části se dovolání zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 8. 2007, č.j. 29 Co 280/2007-87, určil, že žalobkyně je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí, čímž změnil původní zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha – západ (soud prvního stupně) ze dne 14. 12. 2006, č.j. 7 C 188/2006-64; současně žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením č. 98 ze dne 28. 1. 2004 Vláda České republiky (dále jen „vláda“) schválila podmínky pro tzv. třetí kolo výběrového řízení k bezúplatným převodům nemovitostí dosud náležejících do správy Fondu dětí a mládeže „v likvidaci“ (dále jen „Fond“) na nové nabyvatele, do něhož likvidátor Fondu v souladu s článkem II bodem 1 usnesení zařadil předmětné nemovitosti. Komise ustavená pro třetí kolo výběrového řízení oba uchazeče o bezúplatný převod nemovitostí pro nesplnění podmínek tohoto výběrového řízení vyřadila. Následně likvidátor Fondu kupní smlouvou ze dne 17. 9. 2004 (dále jen „kupní smlouva“) převedl vlastnictví předmětných nemovitostí na žalovanou (vystupující pod dřívější obchodní firmou „T – r. s.r.o.“). Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky (dále jen „Poslanecká sněmovna“) se na svém jednání v listopadu 2004 zabývala bezúplatnými převody majetku, o předmětných nemovitostech však nerozhodovala. Dnem 1. 1. 2005 přešla veškerá práva a povinnosti Fondu, včetně práv a povinností z nedokončených právních sporů, na Českou republiku. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu závěru o tom, zda byly splněny zákonné podmínky pro převod předmětných nemovitostí do vlastnictví žalované a o platnosti uzavřené kupní smlouvy. Přiklonil se k výkladu článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., o zrušení Fondu dětí a mládeže a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 364/2000 Sb.“, příp. jen „zákon“), podle kterého nebylo možné úplatně převádět majetek ve správě Fondu (jenž byl vyloučen z bezúplatného převodu na zákonem vymezené subjekty), dokud o tomto majetku nerozhodla Poslanecká sněmovna; v podrobnostech odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006). Záměrem zákonodárce při přijetí zákona č. 79/2002 Sb. (jímž byl novelizován právě zákon č. 364/2000 Sb.) bylo zabránit souběhu výběrových řízení na bezúplatné převody a veřejných soutěží na převody úplatné, k němuž docházelo v tzv. prvním kole. Navíc do okamžiku, než Poslanecká sněmovna usnesením č. 1324 ze dne 2. 11. 2004 vyslovila souhlas s bezúplatnými převody majetku Fondu, nebyl ještě vymezen tzv. zbývající majetek, který by bylo možno podle článku I bodu 5 písm. c) zákona úplatně převést. Za této situace odvolací soud shledal kupní smlouvu podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatnou pro rozpor se zákonem. Rozhodnutí Poslanecké sněmovny přepokládané článkem I bodem 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb. považoval za „zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (conditio legis)“, bez jejíhož splnění nemohl likvidátor Fondu platně převést majetek náležející do správy Fondu. Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka pokládá za nesprávné závěry odvolacího soudu, že majetek ve správě Fondu vyřazený z bezúplatných převodů nebylo možné úplatně převést dříve, než Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas s navrženými bezúplatnými převody majetku, a že z tohoto důvodu je dne 17. 9. 2004 uzavřená kupní smlouva neplatná pro rozpor se zákonem. Za situace, kdy sporné nemovitosti byly komisí z třetího kola výběrového řízení na bezúplatné převody vyřazeny, a tudíž jejich převody nebyly vládou navrženy Poslanecké sněmovně k odsouhlasení, staly se tyto nemovitosti tzv. zbývajícím majetkem, který mohl likvidátor Fondu v souladu s článkem I bodem 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb. na základě veřejné soutěže úplatně převádět na jiné subjekty. V článku 3 písm. j) přílohy č. 1 usnesení č. 98 ze dne 28. 1. 2004 vláda výslovně stanovila, že nemovitosti uvedené v seznamu pro bezúplatný převod, o něž žádný ze zákonem vymezených subjektů neprojeví zájem, automaticky přecházejí do skupiny majetku určeného k jinému způsobu vypořádání podle článku I bodu 5 písm. c) zákona č. 364/2000 Sb.; povinnost vyčkat rozhodnutí Poslanecké sněmovny se proto vztahuje pouze k majetku, který byl vládou k bezúplatnému převodu schválen. Navíc Poslanecká sněmovna podle svého jednacího řádu může vyslovit pouze souhlas či nesouhlas s návrhem vlády; v případě, že sporné nemovitosti k bezúplatnému převodu vláda nenavrhla, nemohla o tomto převodu Poslanecká sněmovna ani rozhodnout. Dovolatelka podotýká, že nemovitosti k bezúplatným převodům byly vládou navrženy Poslanecké sněmovně ke schválení již dne 16. 6. 2004, tedy předtím, než likvidátor Fondu vyhlásil veřejnou soutěž ohledně zbývající části majetku ve správě Fondu. „Striktní výklad“ článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., který zastává odvolací soud, podle dovolatelky postrádá jakýkoli smysl a příčí se „nejen účelu zákona o likvidaci FDM (rozuměj Fondu), ale i právní jistotě nabyvatelů, kteří získali předmětné nemovitosti za úplatu na základě řádné veřejné soutěže v dobré víře.“ Žalovaná taktéž poukazuje na příslušné ustanovení obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), které ukládá likvidátorovi činit jen takové úkony, jež směřují k likvidaci, z čehož dovozuje, že činit tyto úplatné úkony není zákonnou možností likvidátora, ale jeho zákonnou povinností, a to zejména za situace, kdy proces likvidace Fondu měl být ukončen do 31. 12. 2004. Z těchto důvodů dovolatelka považuje uzavřenou kupní smlouvu za platnou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožňuje s právním názorem zastávaným odvolacím soudem. Ustanovení článku I bodu 5 písm. f) zákona č. 364/2000 Sb., na jehož základě proběhlo tzv. třetí kolo veřejné soutěže, „má kogentní charakter a jakékoli úvahy o tom, kdy ještě zákaz dispozice platí a kdy již ne (to vše před rozhodnutím Poslanecké sněmovny), nemají žádné právní opodstatnění.“ Odmítá výklad žalované, že by doporučení komise byla pro vládu či Poslaneckou sněmovnu jakkoli závazná a vyřazení zájemce komisí bylo „spouštěcím mechanismem“ pro zahájení úplatných převodů. Jelikož se Nejvyšší soud výkladem citovaného ustanovení na základě dovolání téže žalované v jiné věci již zabýval a jeho „právní stanovisko“ je jí tudíž dobře známo, žalobkyně navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné podle    § 243b odst. 1 o.s.ř. odmítnuto, případně podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto, a žalobkyni přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátkou a jí bylo dovolání též sepsáno. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229