28 Cdo 487/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 487/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 4. 2024 Spisová značka:28 Cdo 487/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.487.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Konfiskace Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 2 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb. § 3 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1778/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 487/2024-467 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti – prelatuře Český Krumlov, IČO 423 96 565, se sídlem v Českém Krumlově, Horní 156, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, České Budějovice, o žalobě podle části páté o. s. ř., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 5/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2023, č. j. 4 Co 112/2022-425, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 2. 2022, č. j. 11 C 5/2016-376, rozhodl ve věci již počtvrté tak, že se žalobkyni vydává pozemek parc. č. 2089/3 v k. ú. Kamenný Újezd (dále jen „pozemek“), nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 11. 11. 2015, č. j. 480209/2013/R3247/RR11910 (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně se domáhala nahrazení výše specifikovaného rozhodnutí, v němž pozemkový úřad sice shledal naplnění podmínek dle § 6 a § 9 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.”), avšak pozemek žalobkyni nevydal pro výlukový důvod zakotvený v § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., spočívající v určení pozemku pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby koridoru dálnice. Po provedeném dokazování krajský soud naznal, že pozemek zmíněnou stavbou dotčen není, a lze jej tedy žalobkyni jako oprávněné osobě vydat. 2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 4 Co 112/2022-425, k odvolání účastnice řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se pozemek ani eventuálně jeho část žalobkyni nevydává (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná, nicméně s ohledem na změnu judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu zastává jiný právní názor než krajský soud (avšak shodný se závěry, jež krajský soud učinil v jeho předchozím zrušeném rozsudku ze dne 13. 1. 2020, č. j. 11 C 5/2016-293). Odvolací soud akcentoval, že na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), byl majetek předchůdkyně žalobkyně [církevní právnické osoby, označované jako Erzdechantei in Krumau (Arciděkanství v Krumlově)] konfiskován prostřednictvím vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945, č. j. 120, která byla vyvěšena dne 1. 11. 1946 a sejmuta dne 16. 11. 1946, nejde tedy o majetek ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a tento zákon se na něj nevztahuje. V situaci, v níž bylo prokázáno, že vlastnické právo k předmětnému pozemku pozbyla předchůdkyně žalobkyně již konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. (k níž docházelo ex lege ke dni jeho účinnosti, tj. k 23. 6. 1945) před rozhodným obdobím, jež zákonodárce ohraničil daty 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990, nepovažoval odvolací soud za významné jakékoliv další nakládání s tímto majetkem včetně rozhodnutí správních orgánů vydaných dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy (dále jen „zákon č. 142/1947 Sb.“), zdůrazňuje i okolnost, že konfiskační vyhláška Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 nebyla před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná. 3. Proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, konkrétně od nálezů ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20 (dále jen „nález II. ÚS 1920/20“), ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19. Vytýká, že odvolací soud v posuzované věci nezkoumal, byla-li konfiskace majetku její předchůdkyně podle dekretu č. 12/1945 Sb. účinně provedena, jak žádá právě nález II. ÚS 1920/20. Podle mínění dovolatelky v přítomné věci vyšly najevo výjimečné skutkové okolnosti spočívající v kombinaci toliko formálně vyhlášené konfiskace na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a faktického odnětí předmětných pozemků postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. v rozhodném období. Konfiskační správní akt podle dovolatelkou prezentovaného názoru nevedl k účinnému provedení konfiskace, nepředstavuje tak překážku naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. V nálezu II. ÚS 1920/20 byla podle dovolatelky řešena shodná právní otázka jako v přítomné věci, a to za obdobných skutkových okolností, jež považoval Ústavní soud za výjimečné a opodstatňující závěr o vyhovění restitučnímu nároku. K tomu dovolatelka namítá i porušení svých ústavně zaručených práv. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil. 4. K dovolání žalobkyně se vyjádřila účastnice řízení, která se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, popřípadě jeho zamítnutí. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalobkyně není přípustné. 9. Z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu tohoto zákona a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení § 2 písm. a) řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek srovnej blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení § 5 téhož předpisu a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení § 1 jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94 a 176, či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019). Uvedený předpoklad nachází svůj odraz i v definici oprávněné osoby, jež vedle zahrnutí do výčtu osob pod písm. a) až d) § 3 zákona č. 428/2012 Sb. vyžaduje splnění podmínky majetkové křivdy v rozhodném období. 10. Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je pak ustálena v závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret