28 Cdo 505/2004 — Nejvyšší soud

28 Cdo 505/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2004 Spisová značka:28 Cdo 505/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.505.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 135/05 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 505/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. J. V., 2. Ing. E. H., 3. V. H. a 4. V. H., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 8.10.2003, sp.zn. 30 Co 371/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 3 C 756/92 (žalobkyně I. D., zastoupené advokátkou, proti žalovaným J. V., Ing. E. H., V. H. a V. H., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto: I. Dovolání dovolatelů se zamítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : Žalobou, podanou u soudu 24.4.1992, se domáhal původní žalobce M. T., aby bylo žalovaným uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí-rekreační chaty evid.č. 0151, pozemků parc. č. 215, parc. č. 184/1, parc. č. 184/4 a parc. č. 184/5 v katastrálním území S. (obec D.). Uvedené nemovitosti byly předmětem dědictví po původním vlastníku Z. T. (bratru původního žalobce M. T.), zemřelém 10.9.1982. Před tímto řízením M. T. podepsal při převzetí vystěhovaleckého pasu tzv. renunciační prohlášení z 22.3.1982, ale dědicem po Z. T. se stal. Na stát přešly uváděné nemovitosti v důsledku uvedeného renunciačního prohlášení a od státu je pak nabyli nabyvatelé RSDr. E. H. a V. H., a to ohledně uvedené rekreační chaty kupní smlouvou z 9.8.1984, registrovanou bývalým Státním notářstvím Praha-západ pod sp.zn. R I 970/84. Podle názoru žalobce byli žalovaní při tomto nabytí nemovitostí protiprávně zvýhodněni. Žalovaní byli vyzváni k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že z nemovitostí uváděných žalobcem M. T. mají v držení chatu č. 0151 s pozemky parc. č. 184/1 (o výměře 751 m2) a parc. č. 215 (o výměře 75 m2) v katastrálním území S., nikoli však pozemky parc. č. 184/4 a parc. č. 184/5 v katastrálním území S., a že tyto jimi držené nemovitosti získali od státu v souladu s právními předpisy tehdy platnými v roce 1984 a bez jakéhokoli zvýhodnění. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 25.4.1994, čj. 3 C 756/92-50, byla zamítnuta žaloba žalobce M. T. proti žalovaným RSDr. E. H. a V. H. o vydání rekreační chaty č. 0151 s pozemky parc. č. 215 a parc. č. 184/1, parc. č. 184/4 a parc. č. 184/5 v katastrálním území S. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 1.380 Kč. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením z 27.4.1995, sp.zn. 14 Co 276/94, jednak připustil zpětvzetí žaloby týkající se pozemků parc. č. 184/4 a parc. č. 184/5 v katastrálním území S. a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno. Rozsudek soudu prvního stupně byl pak zrušen ve výroku týkajícím se vydání pozemků parc. č. 215 a parc. č. 184/1 i rekreační chaty č. 0151 v katastrálním území S. a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení před ním nebyla plně objasněna otázka, zda při uzavírání smlouvy z 9.8.1984 došlo na straně žalovaných k protiprávnímu zvýhodnění a také otázka, zda na straně žalobce M. T., který získal také kanadské státní občanství, nedošlo k majetkovému vypořádání jeho nároků v souvislosti s mezivládní dohodou mezi Československem a Kanadou o vypořádání finančních otázek (z 18.4.1973). Okresní soud Praha-západ pak vynesl rozsudek ze 4.12.2002, čj. 3 C 756/92-312, jímž bylo uloženo žalovaným vydat žalující rekreační chatu evidentní č. 151 s pozemky parc. č. 215 a parc. č. 184/1 v katastrálním území S. (obec D.), a to do 30 dní od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalující 8.810 Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Praha-západ na úhradu placeného znalečného 887,60 Kč a na úhradu placeného svědečného 21 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že původní žalobce M. T. byl oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., jehož majetek přešel na stát podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b/ téhož zákona, a žalobce také řádně a včas vyzval žalované k vydání nemovitostí, uvedených v jeho žalobě. Ohledně žalovaných pokládal soud prvního stupně za prokázáno, že uzavření kupní smlouvy se žalovanými z 9.8.1984 předcházelo působení na bývalý Místní národní výbor v D., a to ze strany bývalého Okresního národního výboru P. a ze strany Ministerstva financí i Ministerstva práce a sociálních věcí, aby tu došlo k převodu nemovitostí v obci D. ze strany MNV D. na nabyvatele E. a V. H., třebaže podle ustanovení zákona č. 69/1967 Sb., o národních výborech, měl jen Místní národní výbor v D. pravomoc rozhodnout o majetku, který byl převeden do jeho prozatímní správy. Jestliže tedy takto bylo v tomto případě postupováno s ohledem na tehdejší postavení žalovaného RSDr. E. H. (který působil ve funkci ministra) na prodávající orgán v rozporu s právním předpisem, došlo tu ke zvýhodnění žalovaných oproti jiným zájemcům o koupi chaty v katastrálním území S. (obec D.). Proto bylo soudem prvního stupně vyhověno žalobě žalobkyně, která byla dědicem původního žalobce M. T.. O odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně ze 4.12.2002 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 8.10.2003, sp.zn. 30 Co 371/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé, a to v upřesněném znění výroku o vydání nemovitostí, že totiž žalovaní J. V., Ing. E. H., V. H. a V. H. jsou povinni vydat žalobkyni I. D. žalovaná V. H. jednu ideální polovinu v rozsudku soudu prvního stupně vyznačených nemovitostí a ostatní tři žalovaní každý jednu ideální šestinu těchto nemovitostí. Ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované J. V., žalovanému Ing. E. H. a žalovanému V. H. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení každý částku 215 Kč a žalované V. H. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 614 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované J. V., žalovanému Ing. E. H. a žalovanému V. H. bylo také uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení každý z nich 1.058 Kč a rovněž žalované V. H. bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.175 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných nebylo důvodné.Bylo také uvedeno, že při posuzování věci vycházel odvolací soud z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud byl toho názoru, že tuto právní věc s mezinárodním prvkem (když žalobkyně má bydliště v USA) lze projednat před soudem v ČR podle zákona č. 97/%1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Dále odvolací soud poukazoval na to, že v průběhu řízení o této právní věci zemřel dne 16.4.1996 původní žalobce M. T., takže v řízení bylo dále jednáno s jeho dědičkou I. D. (podle výsledků řízení o dědictví u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. D 1460/97). Rovněž odvolací soud poukazoval na to, že dne 27.10.1997 zemřel i žalovaný RSDr. E. H. a jeho právními nástupci se stali (podle výsledků řízení o dědictví u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 27 D 2183/97) žalovaná J. V., Ing. E. H. a V. H.; v řízení bylo proto dále s nimi jednáno zároveň i s původní žalovanou V. H. Nemovitosti, které byly předmětem tohoto řízení, přešly na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1991 Sb., když po smrti původního vlastníka Z. T. se stal jeho dědicem jeho bratr M. T., který však v souvislosti s jeho odchodem do zahraničí podepsal tzv. renunciační prohlášení z 22.3.1982 o zřeknutí se majetku, zanechaného na území ČR, při vystěhování se do ciziny. Poté dne 18.7.1984 byla uzavřena kupní smlouva mezi Čs. státem-Místním národním výborem D. a nabyvateli E. H. a V. H. ohledně rekreační chaty evidenční číslo 0151 v katastrálním území S. (obci D.) s garáží, příslušenstvím a součástmi a dne 30.8.1984 byla uzavřena manžely H. s Místním národním výborem D. i