28 Cdo 5260/2016 — Nejvyšší soud

28 Cdo 5260/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 5. 2017 Spisová značka:28 Cdo 5260/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5260.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 6 odst. 3 předpisu č. 212/2009Sb. § 7 odst. 2 předpisu č. 212/2009Sb. čl. 18 úmluvy 123/2002 Sb.m.s. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 7. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 5260/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce E. R., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra, IČ 000 07 064, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 209/2013, o dovolání České republiky – Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2016, č. j. 24 Co 306/2015-82, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Česká republika – Ministerstvo vnitra je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 4.114 Kč k rukám advokátky JUDr. Kristiny Škampové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17. 7. 2015, č. j. 52 C 209/2013-51, přiznal žalobci proti České republice – Ministerstvu vnitra právo na finanční vypořádání dle zákona č. 212/2009 Sb. ve výši 82.800 Kč (výrok I.), co do částky 1.917.200 Kč žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a konstatoval, že se daným rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 3. 2013 ve znění rozhodnutí ministra vnitra ze dne 12. 6. 2013 (výrok IV.). Soud vzal za prokázané, že rodiče žalobce v souvislosti se smluvním postoupením území Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu přenesli své bydliště do Československé republiky, přičemž pozbyli nemovitý majetek představovaný dvěma pozemkovými parcelami. Vlastnictví svých právních předchůdců k uvedeným objektům žalobce doložil potvrzením Státního archivu Zakarpatské oblasti, jež je v souladu s § 6 odst. 3 zákona č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik (dále jen „zákon č. 212/2009 Sb.“), dokumentem majícím charakter veřejné listiny. Vzhledem k absenci přihlášky k náhradě, jež by se jinak dle § 7 odst. 2 zákona č. 212/2009 Sb. stala základem výpočtu výše vypořádání, vycházel soud při kalkulaci finanční náhrady z přihlášky jiného restituenta týkající se pozemků zanechaných na Podkarpatské Rusi, které byly svým charakterem podobné nemovitostem žalobcových rodičů. V rozsahu přesahujícím obnos, jenž podle této úvahy žalobci náležel, soud žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2016, č. j. 24 Co 306/2015-82, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání České republiky – Ministerstva vnitra ve výrocích I., III. i IV. potvrdil (výrok I.), připomněl, že jeho výrok II. zůstal odvoláním nedotčen (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud zdůraznil, že v dané věci nebyla dohledána přihláška k soupisu nemovitého majetku, avšak vlastnictví žalobcových rodičů k dotčeným pozemkům jednoznačně vyplývá z potvrzení Státního archivu Zakarpatské oblasti, tj. veřejné listiny. Výše peněžitého vypořádání, na něž má žalobce právo, sice zůstávala spornou, městský soud však dospěl k závěru, že užití referenční přihlášky jiné oprávněné osoby pro stanovení hodnoty zanechaných nemovitostí soudem prvního stupně představovalo legitimní přístup ke kvantifikaci žalovaného nároku. Prvoinstanční rozhodnutí tak obstálo coby věcně správné. Rozsudek odvolacího soudu napadla ve výrocích I. a III. dovoláním Česká republika – Ministerstvo vnitra, v němž (citujíc judikaturu Nejvyššího soudu, v souladu s níž se při zjišťování výše nároku na kompenzaci za statky zanechané na Podkarpatské Rusi primárně vychází z údajů uvedených v přihlášce k soupisu) vyzdvihuje, že soudy žalobci přiznaly peněžitou náhradu, ačkoli nepředložil listiny odpovídající kritériím vymezeným v § 6 odst. 2 a 3 zákona č. 212/2009 Sb. Opatřené potvrzení Státního archivu Zakarpatské oblasti, z něhož soudy v řešené věci vycházely, přitom nemá charakter veřejné listiny, jelikož postrádá apostilu. Uvedený nedostatek neumožňuje přehlédnout ani mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, která sice listiny vydané orgány druhého smluvního státu zbavuje požadavku na ověření, dle názoru dovolatelky tak ovšem činí pouze ve vztahu k listinám vydaným mocí soudní. Odvolací soud dále pochybil, vycházel-li při výpočtu náhrady za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi žalobcovými předky z přihlášky jiné fyzické osoby, jež se týkala nemovitostí nacházejících se v oblasti odlišné svou nadmořskou výškou i povahou osídlení. Z naznačených důvodů Česká republika – Ministerstvo vnitra navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž reaguje na předestřenou dovolací argumentaci, a navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí předmětného opravného prostředku. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka však žádnou právní otázku odpovídající uvedeným kritériím nenastolila. Jako základní východisko veškerých úvah podstatných pro řešenou věc se sluší připomenout, že dle ustálené judikatury je i ve sporech týkajících se náhrady za majetek pozbytý v souvislosti s postoupením území Podkarpatské Rusi Sovětskému Svazu třeba mít stále na zřeteli účel restituční legislativy, tj. alespoň částečné odčinění historických majetkových bezpráví, pročež si při aplikaci relevantních předpisů nelze počínat příliš formálně či restriktivně, a naopak je nutné volit výklad velmi citlivý, potažmo zohledňující okolnosti konkrétního případu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 875/2014), čímž může být opodstatněno též odchýlení se od doslovného znění zákona v zájmu dosažení jeho smyslu (srovnej obecně kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2578/10, bod 17, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 130/14, bod 28). Se zřetelem k předeslanému neshledává Nejvyšší soud principiálně nekorektním, pakliže soudy nižších stupňů v situaci, v níž byla materiálně zjištěna křivda, k jejíž nápravě zákon č. 212/2009 Sb. teleologicky směřuje, překlenuly nedostatek listinných podkladů, jimiž mají být pravidelně dokazovány existence a výše restitučního nároku, pomocí jiných věrohodných listin, neboť rigidní trvání na opatření písemností určitého druhu k doložení rozhodných skutečností, jež mohou být spolehlivě prokázány též jinak, by bylo zjevně na překážku naplnění účelu dotčeného předpisu, tj. zmírnění příkoří, jež státní občané Československé republiky utrpěli v souvislosti s postoupením území Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Nadto je vhodné zmínit, že v českém právním systému neplatí tzv. zákonná teorie průvodní, vyžadující, aby stanovená skutečnost byla prokázána právě jen konkrétním typem důkazu; naopak podle § 125 o. s. ř. se prosazuje obecná zásada, že „za důkaz mohou sloužit všechny pro