28 Cdo 5363/2017 — Nejvyšší soud

28 Cdo 5363/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 4. 2018 Spisová značka:28 Cdo 5363/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5363.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb. § 11 odst. 6 předpisu č. 229/1991Sb. § 14a předpisu č. 229/1991Sb. § 5 předpisu č. 229/1991Sb. § 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991Sb. § 6 odst. 1 písm. m) předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 6. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.6.2018IV.ÚS 2108/18JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto26.7.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 5363/2017-371USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: KRÁLOVOPOLSKÁ, a.s., IČ 463 47 267, se sídlem v Brně, Křižíkova 2989/68a, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, za účasti: 1) T. F., B., 2) K. F., B., 3) N. F., S. 4) O. Š., B., 5) D. M., S., 6) M. D., B., 7) V. Ž., B., 8) A. A. H., B., 9) G. K., B., 10) Z. N., B., 11) D. J., B., 12) J. Š., G., 13) J. R., P., 14) H. P., P., 15) E. Ž., P., 16) I. H., B., 17) D. K., B., 18) M. H., P., 19) A. D., P., 20) R. N., B., 21) I. H., B., 22) A. N., B., 23)M. Š., M., a 24) M. N., B., účastníci 2), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 13), 14), 15), 16), 17), 18), 19), 20), 21), 22), 23) a 24) zastoupeni Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 16/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2017, č. j. 18 Co 199/2016-343, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníkům 2), 4), 5), 6), 7), 8), 9), 10), 11), 12), 13), 14), 15), 16), 17), 18), 19), 20), 21), 22), 23) a 24) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 54.860 Kč k rukám advokáta Mgr. Mateje Dvořáka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2015, č. j. 34 C 16/2014-270, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyslovení, že účastníci 1) až 24) nejsou spoluvlastníky vypočtených pozemků v katastrálním území K. P., čímž mělo být nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 19. 11. 2013 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Mezi stranami nebylo sporu o tom, že k datu zahájení restitučního řízení před pozemkovým úřadem (tj. ke dni 14. 1. 1992) držel sporné pozemky státní podnik Královopolská strojírna a že následně v rámci tzv. velké privatizace přešly na žalobkyni coby právní nástupkyni zmíněného podniku. V roce 2000 byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurs a v rámci zpeněžování konkursní podstaty byly pozemky převedeny společnosti DACHING, spol. s r. o., ačkoli státní podnik i žalobkyně musely o restitučním nároku účastníků vědět. Předmětné pozemky (respektive nemovitost, jejíž součást tehdy tvořily) byly při přechodu v roce 1949 na stát součástí zemědělské nemovitosti (role), na počátku 90. let pak coby zpevněné plochy tvořily součást výrobního areálu právního předchůdce žalobkyně, poté byly z tohoto funkčního celku vyčleněny a po odprodeji společnosti DACHING, spol. s r. o., na nich byla (v roce 2002) zřízena benzinová stanice. Soud konstatoval, že žalobkyně je povinnou osobou, neboť ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), držela řešený majetek, jejž stát od právních předchůdců účastníků nabyl kupní smlouvou za nápadně nevýhodných podmínek, způsobem naplňujícím restituční skutkovou podstatu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. Tyto závěry ostatně žalobkyně nikterak nezpochybnila. Jelikož uvedené nemovitosti měly ke dni převzetí státem zemědělský charakter, vztahuje se na ně citovaný předpis, ať už je dnes lze využít k zemědělskému hospodaření, či nikoli. Zastavěnost pozemků je pak v zásadě třeba posuzovat ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., z čehož ovšem platí výjimka upravená v § 11 odst. 6 tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že překážka zastavěnosti před skončením restitučního řízení pominula, bylo možné pozemky vydat, nehledě na to, že byly následně znovu zastavěny stavbou čerpací stanice, neboť její stavba byla započata po 24. 6. 1991, a nezakládá tak překážku vydání dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Skutečnost, že byly dotčené věci po dni účinnosti odkazovaného předpisu dále převáděny, je pro nyní posuzovaný spor bez významu, neboť napadené rozhodnutí pozemkového úřadu se poměrů společnosti DACHING, spol. s r. o., která nebyla účastníkem restitučního řízení, nikterak nedotýká. S ohledem na vše uvedené soud žalobu zamítl. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 18 Co 199/2016-343, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že opravil zřejmou nesprávnost v označení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, proti němuž žaloba směřovala, ve výroku II. jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že účelem restitučního řízení dle zákona č. 229/1991 Sb. je rozhodnout o existenci restitučního nároku ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou, pro jejichž určení je rozhodující stav v době nabytí účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., zatímco vůči jiným subjektům nemá toto rozhodnutí právních účinků. Samu existenci restitučního nároku účastníků žalobkyně v žalobě nerozporovala, proto nemohou být úspěšné námitky ubírající se tímto směrem, jež byly předestřeny teprve v odvolacím řízení. Krajský soud následně aproboval závěr, že předmětné pozemky jsou sice zastavěny objektem benzinové stanice, k jejímu zřízení však došlo až po 24. 6. 1991, pročež její existence nemůže představovat překážku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud vyslovil pochybnosti o tom, zda sporné nemovitosti byly v minulosti nedílnou součástí areálu žalobkyně, avšak i kdyby tomu tak bylo, nebylo by možné přehlédnout, že z něj byly po roce 2000 fakticky vyčleněny, čímž došlo k zániku okolnosti eventuálně bránící naturální restituci. Odvolatelkou zmíněný § 14a zákona č. 229/1991 Sb. se vztahuje pouze na dodatečně vzniklé restituční nároky, o něž se v této věci nejedná. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo proto namístě změnit jen s ohledem na zřejmou chybu v označení správního aktu Státního pozemkového úřadu, neboť po věcné stránce obstálo jako správné. Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při zkoumání překážky vydání věcí dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Sporné pozemky až do 20. 8. 2000 tvořily nedílnou součást výrobního areálu žalobkyně a také jejich současný stav zcela vylučuje využití k zemědělskému či lesnímu hospodaření. Jak k okamžiku zahájení, tak ke dni skončení restitučního řízení tudíž existoval důvod vylučující vydání pozemků účastníkům. Nelze přitom tvrdit, že příslušnost k funkčnímu celku pominula ve smyslu § 11 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb., neboť ke dni rozhodování pozemkového úřadu byly nárokované nemovitosti součástí areálu společnosti DACHING, spol. s r. o., pominuvší překážka byla tedy nahrazena překážkou jinou, a oprávněné osoby v případě vydání majetku nenabudou než tzv. holého vlastnictví. Dovolatelka rovněž podotýká, že předmětné pozemky byly k datu zahájení restitučního řízení vedeny v katastru jako „zastavěná plocha – průmyslový objekt“, nemohly tedy spadat do žádné z kategorií vytyčených v § 1 zákona č. 229/1991 Sb. Poukazuje dále na § 14a citovaného předpisu, dle něhož věc nelze vydat, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, což platí i v přezkoumávaném případě, neboť dotčené nemovitosti v roce 2000 odkoupila společnost DACHING, spol. s r. o. Není možné přehlédnout ani skutečnost, že ač byly dotčené pozemky právními předchůdci účastníků na stát převedeny kupní smlouvou, stalo se tak v rámci vyvlastňovacího řízení, správně tedy mělo být aplikováno nikoli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k), nýbrž § 6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. Na jeho základě lze pak přistoupit k restituci, pouze pokud nemovitosti vyvlastněné za náhradu nikdy nesloužily účelu, pro který byly vyvlastněny, zatímco řešené nemovitosti byly po vyvlastnění neprodleně začleněny do areálu strojírenského závo