28 Cdo 540/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 540/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 3. 2019 Spisová značka:28 Cdo 540/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.540.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechod majetku státu na obce Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb. § 3 odst. 3 předpisu č. 172/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 540/2019-145 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Tepelné hospodářství města Ústí nad Labem s. r. o., IČO 49101684, se sídlem v Ústí nad Labem, Malátova 2437/11, zastoupená JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1112/27, proti žalovaným: 1) statutární město Ústí nad Labem, IČO 00081531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 11/2013, o dovoláních žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2018, č. j. 8 Co 53/2018-106, t a k t o : I. Dovolání se odmítají. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2017, č. j. 34 C 11/2013-66, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemku par. č. 1480/49, jehož součástí je stavba č. p. XY, část obce XY, vše v katastrálním území XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadli svými dovoláními žalobkyně a žalovaný 1). Žalobkyně naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolacím soudem (dle jejího mínění) dosud neřešených otázek, zda ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), přešly do vlastnictví obcí též samostatné stavby výměníkových stanic, sloužících vytápění obytných domů, a zda ke splnění povinnosti obce uplatnit své vlastnické právo ve lhůtě stanovené ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. postačovalo včasné podání žaloby o určení vlastnického práva od obce odlišným subjektem práv, a to formou hlavní intervence ve smyslu ustanovení § 91a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalovaná 2) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popř. zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“ Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí dochází v rozsahu a za podmínek zákonem stanovených, a to ze zákona (ex lege) ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991). K přechodu věcí z majetku státu je přitom třeba kumulativního naplnění všech zákonem stanovených podmínek. V případě přechodu „obytných domů“ (nepatřících k tzv. historickému majetku obcí; srov. § 2 cit. zákona) jde o podmínky stanovené v § 3 odst. 1 zákona, k nimž – krom vlastnictví státu a lokalizace domu v katastrálním území dané obce – patří zejména charakteristika domu jako „obytného“ ve smyslu tehdy platných předpisů (srov. § 59 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty) a existence práva hospodaření náležejícího organizacím, u nichž na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace [srov. § 67 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. Podmínkou přechodu obytného domu do obecního vlastnictví bylo tedy jeho stavební dokončení a kolaudace jako „domu obytného“. Předpokladem přechodu vlastnictví ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. pak byl stav rozestavěnosti objektu ke dni 31. 12. 1992 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1612/2013, nebo ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 950/2000). Jestliže tedy odvolací soud, vyšedše ve shodě se soudem prvního stupně ze skutkového zjištění, že předmětná výměníková stanice, jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 17. 3. 1983, je samostatnou stavbou, jež nesplňuje kritéria obytného domu, když představuje stavbu technické vybavenosti, uzavřel, že se na daný objekt § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nevztahuje, nikterak se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Uvedené judikatuře přitom korespondují i závěry odvolacího soudu, dle nichž v situaci, kdy dotčený objekt k datu 31. 12. 1992 nebyl rozestavěným, nemohlo k přechodu vlastnictví ze státu na obec dojít ani ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. Zpochybňuje-li pak žalobkyně konkluze soudů nižšího stupně o charakteru předmětné výměníkové stanice (tvrdíc v rozporu se zjištěním soudů nižšího stupně, že tvoří funkční celek s obytnými domy), směřují její výtky toliko do roviny kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a neotvírá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Vady skutkových zjištění totiž dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak přípustnost dovolání založit nemohou (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Na vyřešení otázky, zda ke splnění povinnosti obce uplatnit své vlastnické právo ve lhůtě stanovené ustanovením § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. postačovalo podání žaloby o určení vlastnického práva od obce odlišným subjektem práv, a to formou hlavní intervence ve smyslu ustanovení § 91a o. s. ř., pak rozhodnutí odvolacího soudu (tak jak byla tato otázka žalobkyní položena) zjevně nezávisí, když projednávanou žalobou hlavní intervence ve smyslu § 91a o. s. ř. uplatněna nebyla, jestliže si na předmětnou nemovitou věc nečiní nárok žalobkyně (nýbrž mělo být určeno vlastnické právo žalovaného 1/) a mezi žalovanými v době podání žaloby (ale ani později) neprobíhalo soudní řízení o určení sporného vlastnického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1042/2008, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1419/09). Závěr odvolacího soudu, že žalovaný 1) není ani vlastníkem pozemkové parcely č. 1480/49 v katastrálním území Krásné Březno, byť jde o historický obecní majetek ve smyslu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb., když své vlastnické právo dle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. neuplatnil ve lhůtě do 31. 3. 2013 u příslušného katastrálního úřadu ani u soudu, ostatně koresponduje ustálené judikatu