28 Cdo 575/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 575/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 6. 2025 Spisová značka:28 Cdo 575/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.575.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Neplatnost právního jednání (o. z.) Znalecký posudek Svéprávnost (o. z.) Dokazování Dotčené předpisy:§ 581 o. z. § 132 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:7. 7. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 31.08.2025II.ÚS 2529/25 Pavel Šámal odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost7. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 575/2025-414 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně R. K., správkyně pozůstalosti po B. K., zemřelém XY, zastoupené PhDr. Mgr. Martinem Krahulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Hyacintová 3181/20, proti žalované A. B., zastoupené Mgr. Jiřím Bártou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 869/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2024, č. j. 11 Co 197, 198/2024-359, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.344,70 Kč k rukám advokáta PhDr. Mgr. Martina Krahulíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 5 C 869/2018-324, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 15. 4. 2024, č. j. 5 C 869/2018-328, určil, že dvě ve výroku specifikované jednotky (bytová a nebytová) včetně příslušných podílů na společných částech domu a pozemku jsou součástí pozůstalosti po zemřelém B. K. (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) i vůči státu (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalovaná a jmenovaný zemřelý uzavřeli dne 28. 7. 2015 kupní smlouvu, na jejímž základě se žalovaná měla stát vlastnicí předmětu sporu (bytové jednotky a nebytového prostoru obou v budově č. p. XY na XY, v XY, s příslušnými podíly na společných částech domu a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY) za kupní cenu 9.500 Kč. S ohledem na v řízení zjištěné skutečnosti (především z obsáhlé lékařské dokumentace a znaleckého posouzení včetně výslechu znalce o existenci duševní poruchy K., jakož i o tom, že jej tato činila neschopným právně jednat) konstatoval obvodní soud, že B. K. řečenou smlouvu uzavřel v duševní poruše. S pravděpodobností blížící se jistotě nebyl v okamžiku jejího podpisu schopen uvědomit si význam a následky svého právního jednání. Shledávaje na požadovaném určení naléhavý právní zájem žalobkyně, přisvědčil i jejímu mínění o neplatnosti naříkané smlouvy ve smyslu § 581 a § 588 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), pro rozpor s veřejným pořádkem z důvodu duševní poruchy K. Ten byl tudíž oproti stavu zapsanému v katastru nemovitostí skutečným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, respektive tyto jsou součástí jím zanechané pozůstalosti. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2024, č. j. 11 Co 197, 198/2024-359, k odvolání žalované rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud částečně doplnil dokazování, přičemž vyšel ze skutkových závěrů obvodního soudu, jež stejně jako jeho konkluze právní označil za správné. Kvitoval rovněž úsudek soudu prvního stupně, vyšel-li z posudku znalce, jenž zdravotní a mentální stav K. hodnotil i v řízení o omezení jeho svéprávnosti. Nepřitakal naproti tomu námitkám žalované vůči (ne)provádění důkazů v řízení, jakož i proti jejich následnému hodnocení, zejména ve vztahu k závěrům znalce, a podrobně osvětlil, z jakých důvodů pokládá postup obvodního soudu (včetně neprovedení dalších navrhovaných důkazů pro nadbytečnost) za korektní, připomínaje zároveň soudem prvního stupně zdůrazňovanou výjimečnost souzeného případu spočívající v obsáhlosti a množství lékařských (neurologických) zpráv z rozhodného období, jež jej odlišují od kauz řešených v rozhodnutích Nejvyššího soudu poukazovaných žalovanou. Konečně pak jednání žalované, jakožto svéprávné osoby označil za rozporné s § 6 o. z., podle něhož má každý povinnost jednat poctivě. Ztotožňuje se s posouzením dané věci soudem prvního stupně, jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. 3. Proti rozsudku městského soudu brojí dovoláním žalovaná, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro nesoulad napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí. Odklon od konkrétně jmenované judikatury spatřuje v tom, že samotnému znaleckému zkoumání nepředcházela žádoucí skutková zjištění objasňující chování a vystupování posuzované osoby v každodenních situacích, pročež má nařízení znaleckého posudku za předčasné. Za rozporné s judikaturou má rovněž samotné nakládání se znaleckým posudkem, jakož i jeho hodnocení bez patřičné souvislosti s jinými důkazy, neodpovídající příslušným normám občanského soudního řádu. Dovolává se doplnění znaleckého posudku i provedení dalších navrhovaných důkazů. Postup odvolacího soudu v tomto smyslu shledává zjevně nepřiměřeným, jeho rozhodnutí z důvodu opomenutých důkazů za nepřezkoumatelné, ba protiústavní, odporující jejímu právu na spravedlivý proces, v čemž vidí též způsobilý dovolací důvod. Pro uvedené navrhuje zrušení naříkaného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 4. K dovolání žalované se podrobně a negativně vyjádřila žalobkyně, která je, kvitujíc postup městského soudu, navrhla pro nepřípustnost odmítnout. 5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání ovšem není možné shledat přípustným. 9. Zprvu nelze přehlédnout, že ačkoliv dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázek procesního práva a rozpor s odkazovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jí předestřená argumentace se nese (totožně jako v odvolání) převážně v rovině polemiky s hodnocením provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. K řečenému sluší se pak zopakovat již v jiných rozhodnutích (viz za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2370/2024) konstatované, a sice že dovolacímu soudu, jakožto instanci přezkumné a nikoliv nalézací (skutkové), v zásadě nepřísluší, aby do procesu hodnocení důkazů vstupoval a úvahy soudů nižších stupňů revidoval (nejsou-li nadto – tak jako je tomu v posuzovaném případě – jakkoliv nepřiměřené či dokonce excesivní). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nemůže být zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2739/2018, a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10). Námitky naznačeného charakteru tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 10. Konkrétně k výtkám dovolatelky stran důkazního standardu v případě vyslovení neplatnosti právního jednání pro duševní poruchu jednající osoby ve smyslu § 581 o. z., na základě nichž dovozuje rozpor napadeného rozsudku s jmenovanými rozhodnutími, jeví se patřičným uvést následující. Nejvyšší soud v reflexi nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2014, odkazovaného též dovolatelkou, konstantně opakuje teze, že jeho judikatura nikdy nebyla postavena na závěru, že k aplikaci ustanovení § 581 o. z (dříve ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále též jen „obč. zák.“) lze přistoupit pouze na