28 Cdo 654/2009 — Nejvyšší soud

28 Cdo 654/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 11. 2009 Spisová značka:28 Cdo 654/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.654.2009.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 654/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce X., a. s., zastoupeného advokátem, proti  žalovanému F. K., zastoupenému advokátem, za účasti P. f. ČR, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – P. ú. K. ze dne 15. 9. 2005, č. j. PÚ 1695/91-V, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 284/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. července 2008, č. j. 13 Co 255/2008-355, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. července 2008, č. j. 13 Co 255/2008-355, a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. prosince 2007, č. j. 7 C  284/2005-323, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.                                   O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, č. j. 7 C 284/2005-323, rozhodl Okresní soud v Klatovech v řízení podle části páté o. s. ř. o žalobě, v níž se žalobce domáhal změny rozhodnutí Ministerstva zemědělství – P. ú. K. ze dne 15. 9. 2005,  č. j. PÚ 1695/91-V, kterým bylo rozhodnuto o vydání v rozhodnutí blíže vymezených pozemků žalovanému. Soud toto rozhodnutí nahradil výrokem I. stanovícím, že do vlastnictví žalovaného se nevydávají pozemky v k. ú. O. u T., a to části pozemků parc. č. 128, 129, 132, 133, 135 a 136, vedených podle pozemkového katastru, a tomu odpovídající pozemky podle katastru nemovitostí parc. č. 132/6, 132/24, 132/16, 132/22, 132/36, 132/38, 132/15, 132/34, 132/19, 132/33, 132/31, 132/14, 140/4, 141/3. Soud zároveň rozhodl o náhradě za nevydané pozemky (výrok II.), dále o tom, že tento rozsudek nahrazuje výše uvedené rozhodnutí Ministerstva zemědělství – P. ú. K. (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Námitky žalobce spočívající v postavení žalovaného jako oprávněné osoby, v předčasném uplatnění  restitučního nároku vůči Okresnímu úřadu v K., v nedostatcích oznámení o nároku žalovaného směřujícího vůči právnímu předchůdci žalobce, v pochybnostech o doručení tohoto oznámení a dále pak v narušení jedinečnosti provozu žalobce v důsledku vydání těchto pozemků podle soudu důvodnost žaloby založit nemohly. Soud ovšem shledal důvodnou námitku žalobce upozorňující na to, že se v projednávaném případě uplatní ustanovení § 14a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), podle nějž nelze věc vydat, byla-li po 1. 9. 1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li ohledně této věci schválen privatizační projekt nebo schváleno rozhodnutí o její privatizaci. Oprávněná osoba má pak nárok na náhradu podle § 18a odst. 2 cit. zák. S přihlédnutím k tomuto nahradil soud příslušné rozhodnutí správního orgánu svým rozsudkem. K odvolání žalovaného přezkoumal toto rozhodnutí Krajský soud v Plzni a rozsudkem ze dne 22. 7. 2008, č. j. 13 Co 255/2008-355, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud se při posouzení většiny žalobních námitek ztotožnil s názorem soudu I. stupně, přihlédl však k tomu, že § 14a byl do zákona o půdě přidán až zákonem č. 30/1996 Sb., jeho aplikace v této věci by tudíž byla retroaktivní a toto ustanovení nelze uplatnit. Uvedl rovněž, že je třeba  naopak zohlednit § 5 odst. 3 zákona o půdě zakazující pod sankcí neplatnosti právního úkonu dispozice s půdou, která je předmětem nároku podle uvedeného zákona. Ten dopadal i na společnost X. a. s, neboť na ni jako na právního předchůdce žalobce byly ke dni 31. 3. 1991 rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 29. 3. 1991, č. j. 2097/91-550, převedeny mimo jiné i předmětné pozemky a byla tedy povinnou osobou ve smyslu zákona o půdě. Odvolací soud dále uvedl, že v době schvalování privatizačního projektu týkajícího se těchto nemovitostí platil zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., účinného od 28. 2. 1992, jenž  výslovně zařadil mezi majetek vyloučený z privatizace i ten, na jehož vydání mohl  vzniknout nárok fyzické osoby podle zvláštních předpisů. Na tento zákonný zákaz nemůže mít vliv to, zda tyto pozemky byly schváleny rozhodnutím ministerstva ze dne 23. 4. 1992 jako součást privatizačního projektu. S ohledem na uvedené skutečnosti shledal odvolací soud žalobu nedůvodnou a v tomto smyslu změnil rozhodnutí soudu I. stupně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost s přihlédnutím k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu spatřuje v § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost v nesprávném právním posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel upozorňuje především na nesprávné posouzení otázky přechodu vlastnického práva na jeho právního předchůdce. Uvádí, že z vlastnictví D. p., s. p. b., t. a o. s., přešel majetek včetně žalobcem požadovaných pozemků na právního předchůdce žalobce společnost X. a. s., rozhodnutím Ministerstva zemědělství ke dni 31. 3. 1991. Z takto vzniklé společnosti na základě schválení privatizačního projektu dne 23. 4. 1992, č. j. 30/32/1498/92, posléze vznikla (mimo jiné společnosti) i společnost X. a. s.. Dovolatel uvádí, že vzhledem k tomu, že k privatizaci došlo již dne 29. 3. 1991, tedy v době, kdy ještě nebyl v platnosti zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohou se v daném případě uplatnit blokační ustanovení § 3 cit. zák. ve vztahu k majetku, jenž mohl být předmětem restitučních nároků. Následným privatizačním projektem – již za účinnosti zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, pak byla privatizována pouze majetková účast státu v již existující a uvedeným ustanovením nezatížené akciové společnosti. V tomto privatizačním projektu byla vytvořena rezerva pro uspokojení práv restituentů, byla však vyčerpána. Dovolatel se domnívá, že za této situace žalovanému přísluší náhrada podle zákona o půdě, neboť vydání pozemků z majetku společnosti by odporovalo schválenému privatizačnímu projektu a zároveň by poškozovalo společnost i její akcionáře s ohledem na snížení hodnoty akcií. Dovolatel  je dále toho názoru, že na daný případ je třeba vztáhnout  ustanovení § 14a zákona o půdě, které řeší právě střet nabyvatelů podle privatizačního projektu a oprávněných osob podle zákona o půdě. Zároveň zdůrazňuje, že k privatizaci dochází již okamžikem převodu na F. n. m., a s ohledem na tuto skutečnost je třeba se zabývat tím,  kdo je povinnou osobou, a tím, zda závazek existoval již v době vzniku právního nástupce povinné osoby. Nebyl-li pak nárok uplatněn před zánikem povinné osoby, na právního nástupce závazek nepřešel a o povinné osobě má být rozhodnuto podle § 20 odst. 7 zákona o půdě. S ohledem na tyto skutečnosti při použití citovaného ustanovení § 14a je pak vyloučena aplikace ustanovení § 4 zákona o půdě (dovolatel má zřejmě na mysli § 5), které by zavazovalo právního předchůdce žalobce jako povinnou osobu. Dovolatel dále zmiňuje nedostatky vedení správního řízení a vady doručování v jeho průběhu, které omezovaly žalobce na jeho právech účastníka řízení a jsou uvedeny ve vyjádření právního zástupce žalobce ze dne 10. 10. 2007. Upozorňuje rovněž na to, že v napadeném rozhodnutí P. ú.v K. nebylo přihlédnuto k ustanovení § 11 zákona o půdě, v rozporu s tímto ustanovením došlo i k vydání pozemků, na nichž se nacházejí inženýrské sítě zásobující zemědělské stavby žalobce. Závěrem pak dovolatel uvádí, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s principy zákona o půdě, když napravuje vznik jedněch křivd vznikem křivd dalších, a s ohledem na uvedené skutečnosti navrhuje, aby Nejvyšší soud  rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,