28 Cdo 672/2013 — Nejvyšší soud

28 Cdo 672/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 11. 2013 Spisová značka:28 Cdo 672/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.672.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obec Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Územní samosprávné celky Dotčené předpisy:§ 2a předpisu č. 172/1991Sb. předpisu č. 108/1945Sb. předpisu č. 157/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 11. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 672/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, proti žalovanému Středočeskému kraji se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 124/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2012, č. j. 28 Co 224/2012-64, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 3.400,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 24 C 124/2010-44, určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem o velikosti jedné dvacetiny ve vztahu k celku domu na pozemkové parcele č. 114, domu na pozemkové parcele č. 115 a pozemkových parcel č. 114 i 115, to vše v k. ú. S. M., obec P. (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že žalovaný je podílovým spoluvlastníkem o velikosti devatenácti dvacetin ve vztahu k týmž nemovitostem (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím usnesením ze dne 2. 4. 2012, č. j. 24 C 124/2010-53, pak rozhodl o soudním poplatku. Žalobce se uvedeného určení domáhal s odůvodněním, že zápis žalovaného jako výlučného vlastníka v katastru nemovitostí odporuje skutečnému stavu, neboť žalobci náleží uvedený spoluvlastnický podíl, jenž nabyl ex lege ke dni 1. 7. 2000 na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Obvodní soud shledal, že s ohledem na to, že jako výlučný vlastník je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. V případě spoluvlastnického podílu žalovaného je však situace odlišná, neboť mezi stranami nebylo sporu, že tento podíl náleží žalovanému, v tomto rozsahu tedy soud žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl. Obvodní soud dále vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci U III-182/49 ze dne 24. 12. 1949 vyňal Osidlovací úřad v Praze z přídělového řízení ve prospěch obce P. jednu čtyřicetinu domu a pozemkové parcely č. 114 a tento podíl odevzdal do vlastnictví obce P. Držba, užívání a správa nemovitosti přešly na obec P. dnem 31. 12. 1949. Rozhodnutím o odevzdání konfiskovaného majetku obci U III-634/49 ze dne 30. 12. 1949 Osidlovací úřad dále vyňal z přídělového řízení jednu čtyřicetinu domu a pozemkové parcely č. 114 a dvě čtyřicetiny domu a pozemkové parcely č. 115 a tyto podíly předal do vlastnictví obce P., na níž držba, užívání a správa nemovitostí přešly dnem 31. 12. 1949. Obě zmíněná rozhodnutí byla učiněna na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Vlastnické právo pro obec P. bylo vloženo do pozemkových knih dne 5. 1. 1950 a dne 21. 3. 1950, ke vkladu vlastnického práva pro Československý stát následně došlo ke dni 17. 8. 1954. V daném případě je tedy možno přisvědčit žalobci, že na něj v tvrzeném rozsahu přešlo vlastnické právo, jelikož se jedná o nemovitosti, jež byly ke dni 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky a které se ve smyslu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. vydávaly obcím, neboť se jedná o stavby tvořící s pozemky jeden funkční celek a výše uvedená rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku jsou rozhodnutími přídělovými ve smyslu § 2a cit. zák. Nelze přitom přisvědčit argumentu žalovaného, že na něj přešlo vlastnické právo k předmětným spoluvlastnickým podílům na základě rozhodnutí ministerstva kultury vydaného na základě § 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, dne 13. 9. 2001. Uvedený zákon totiž nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2001, avšak k přechodu vlastnického práva na žalobce došlo již ke dni 1. 7. 2000. Není rovněž rozhodující, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť ustanovení § 2a tohoto zákona obsahuje samostatný důvod přechodu vlastnického práva, a tak není třeba, aby byly současně splněny i podmínky uvedené v ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Tyto úvahy tedy vedly soud k tomu, aby vyhověl žalobnímu žádání na určení vlastnického práva žalobce. K odvolání žalovaného přezkoumal v napadeném rozsahu uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 12. 9. 2012, č. j. 28 Co 224/2012-64, potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal úvaze o splnění podmínky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva žalobce. Připomněl, že dle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., přechází do vlastnictví obce ke dni 1. 7. 2000 nemovitosti vyjmenované v tomto ustanovení, jež byly ve vlastnictví České republiky ke dni 1. 7. 2000 a které byly obcím přiděleny jakožto přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu (vydaným např. podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy). Jelikož předmětné nemovitosti zařaditelné do takto vymezené kategorie se nepochybně nacházely ve vlastnictví státu, je třeba posoudit především naplnění předpokladu existence přídělového rozhodnutí podle dekretu č. 108/1945 Sb. Ustanovením § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je přitom výslovně připuštěno, aby uvedené nemovitosti přešly do vlastnictví obcí bez ohledu na to, zda příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949 nebo k jejich vydání vůbec nedošlo. Za přídělová lze přitom považovat i v posuzované věci vydaná rozhodnutí příslušných orgánů o odevzdání konfiskovaného majetku ve smyslu dekretu č. 108/1945 Sb. Dle judikatury Ústavního soudu je nabytí konfiskovaného majetku podle uvedeného dekretu veřejnoprávní povahy, přičemž o něm bylo rozhodováno Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy. Pro nabytí vlastnictví na základě přídělového rozhodnutí nebylo zapotřebí ani vkladu do pozemkových knih, ani hmotné odevzdání nemovitostí, postačovalo vydání úředního rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Není přitom důležité, že dle úředního rozhodnutí byl k rozhodnému dni vztažen výslovně přechod držby, užívání a správy, neboť tímto bylo jen vyjádřeno, že obec je oprávněna odevzdaný majetek fakticky převzít a vykonávat všechna jmenovaná oprávnění. Ke dni 31. 12. 1949 náležel žalující obci na základě rozhodnutí o přídělu spoluvlastnický podíl o velikosti jedné dvacetiny ke sporným nemovitostem. Žalobci byl tedy odevzdán majetek československého státu ex lege, pročež nemůže obstát odvolací námitka, že vlastníkem předmětných nemovitostí bylo v roce 1991 České muzeum výtvarných umění, jakož ani to, že nemovitý majetek nebyl přidělen přídělci, že přídělový plán byl vydán po 31. 12. 1949, že k vydání nedošlo a že obec nebyla v rozhodné době schopna výkonu svých spoluvlastnických oprávnění. Taktéž je bez významu skutečnost, že na základě zákona č. 157/2000 Sb. rozhodlo ministerstvo kultury dne 13. 9. 2001 o převodu vlastnického práva na žalovaného, neboť k tomuto okamžiku již byl vlastníkem předmětných spoluvlastnických podílů žalobce. Vydržení nemovitostí s nimi nakládající příspěvkovou organizací pak brání okolnost, že tato organizace s nimi hospodařila na základě hospodářské smlouvy, a byla si tudíž vědoma toho, že jejich vlastníkem není ona, ale stát. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správné potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost zjevně pokládá za danou ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. připouštějícím dovolací přezkum v případě zásadního právního významu otázek řešených v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu.