28 Cdo 674/2011 — Nejvyšší soud

28 Cdo 674/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 3. 2012 Spisová značka:28 Cdo 674/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.674.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Prekluze Rehabilitace (soudní i mimosoudní) Dotčené předpisy:§ 10 odst. 3 předpisu č. 1119/1990Sb. § 24 odst. 2 předpisu č. 119/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:3. 4. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 674/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: A. H., bytem B., H., zastoupen Mgr. Davidem Strupkem, advokátem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o zaplacení částky 134.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 104/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. 64 Co 346/2009-46, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 11. 2008, č. j. 41 C 104/2008-20, kterým byla žaloba o zaplacení částky 134.300,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. Odvolací soud v rozsudku rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků. Předmětem řízení je žaloba, jíž se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 134.300,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím žalovaného o vazbě a výkonu trestu odnětí svobody, kde strávil téměř 5 let – v období od 6. 12. 1955 do 9. 5. 1960. Usnesením Krajského soudu v Plzni dne 31. 7. 1990, č. j. 14 Rt 130/90-8 bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten soudní rehabilitace podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci; týmž usnesením byl zrušen rozsudek bývalého Krajského soudu v Karlových Varech ze dne 23. 3. 1956, č. j. T 97/56-681, a trestní stíhání žalobce pro trestné činy vyzvědačství a ohrožení státního tajemství bylo zastaveno; pro trestný čin rozkrádání národního majetku byl žalobci uložen trest odnětí svobody v délce trvání 3 měsíců. Předmětné usnesení bylo žalobci doručováno dne 27. 9. 1990, přičemž bylo vráceno zpět na soud jako nedoručitelné. Opatřením ze dne 26. 2. 1991 pod Spr. 2471/90 byl žalobci ustanoven obhájce JUDr. Z. S., kterému bylo usnesení Krajského soudu v Plzni doručeno dne 28. 2. 1991. Dne 5. 3. 1991 nabylo předmětné usnesení ze dne 31. 7. 1990 právní moci. Žalobce se dopisem ze dne 10. 4. 2007 obrátil na Krajský soud v Plzni a žádal o sdělení, zda v jeho případě v trestní věci byla provedena rehabilitace. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce s poukazem na ustanovení § 24 zákona č. 119/1990 Sb. Podle něj nárok žalobce zanikl v prekluzívní lhůtě tří let, jež začala běžet právní mocí usnesení Krajského soudu v Plzni, tedy dne 5. 3. 1991, a skončila dne 5. 3. 1994. Skutečnost, že rehabilitační usnesení se žalobci nepodařilo doručit do vlastních rukou, považoval soud za právně nevýznamnou, když byl žalobci v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. ustanoven obhájce z důvodu neznámého pobytu. V důsledku uvedených závěrů soud prvního stupně žalobu zamítl. Odvolací soud pak vycházel při právním posouzení věci ze skutkových okolností případu zjištěných soudem prvního stupně a dospěl k závěru o nedůvodnosti podaného odvolání. Odvolací soud tak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 8. 12. 2009 dovolání, přičemž jeho odůvodnění, sepsané přiděleným právním zástupcem, bylo soudu doručeno dne 30. 9. 2010. Žalobce dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Jako právní otázku zásadního významu uvedl, zda zánik hmotněprávního nároku může být závislý na okolnosti, o níž se oprávněný bez své viny nedozví, přesto, že touto okolností je ukončení řízení, jehož je oprávněný účastníkem, a to ve specifickém kontextu odčiňování křivd totalitního komunistického režimu a za situace, kdy navíc důvod, pro který se oprávněný o vzniku nároku nedozvěděl, přímo souvisí s následky komunistického útlaku. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že aplikace zákona soudy nižších instancí byla provedena protiústavně, jelikož ve svém důsledku vyznívá diskriminačně a odporuje základním zásadám demokratického právního státu. Na závěr navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné. V ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 119/1190 Sb. je proveden výčet pravomocných soudních rozhodnutí, vyhlášených v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. květnu 1945, která jsou podle tohoto zákona předmětem soudní rehabilitace. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je odsouzený účasten rehabilitace, učiní soud i bez návrhu. Další rozhodnutí, jež jsou předmětem soudního přezkumu podle tohoto zákona, jsou uvedena v ustanovení § 4; přezkumné řízení však bylo možné v takovém případě zahájit pouze na návrh. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. je k rozhodnutí podle oddílu druhého (zrušení rozhodnutí ze zákona) a k přezkumnému řízení podle oddílu třetího příslušný soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Neexistuje-li již tento soud, rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo soud, který rozhodoval v původním řízení v prvním stupni. Podle ustanovení § 9 tamtéž rozhodnutí podle oddílu druhého – tj. zrušení rozhodnutí ze zákona, bez návrhu - , není-li stanoveno jinak, činí soud v neveřejném zasedání. Podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. musí mít ve veřejném zasedání odsouzený obhájce. Podle odst. 3 téhož ustanovení musí mít odsouzený obhájce i tehdy, je-li neznámého pobytu. Obhájce má stejná práva jako odsouzený. V takovém případě stačí písemnosti doručit obhájci. Podle ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. se při uplatňování nároků podle § 23, 26 a 27 téhož zákona postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je třeba nárok uplatnit u soudu ve lhůtě tří roků od právní moci zprošťujícího rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzujícího k mírnějšímu trestu a nebo rozhodnutí, kterým bylo trestní stíhání zastaveno; jinak nárok zaniká. Po dobu předchozího projednávání nároku podle § 9 zákona č. 58/1969 Sb., nejdéle však po dobu šesti měsíců, tato lhůta pro uplatnění nároku neběží. Aplikací citovaných ustanovení na případ neprávem odsouzené osoby, jež byla soudně rehabilitována, a která požaduje po státu náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3820/2007. Soud tu dospěl k závěru, že ve výjimečných případech doprovázených výjimečnými skutkovými okolnostmi - např. postupná rehabilitace trvající řadu let, zkrácení výkonu trestu (částečné amnestování), avšak na něj navazující výkon dalšího trestu těžkého žaláře – musí být brán ohled též na morální rozměr případu. V takových situacích není možné se striktně držet pouze zákona, avšak je nutné brát ohled i na jeho smysl a účel a vztáhnout jej na daný případ. Je však nutné dodat, že v daném případě se jedna