28 Cdo 687/2025 — Nejvyšší soud

28 Cdo 687/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 11. 2025 Spisová značka:28 Cdo 687/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.687.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Promlčení Dobré mravy Dotčené předpisy:§ 454 obč. zák. § 3 odst. 1 obč. zák. § 3036 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 687/2025-488 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. G., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1929/10, proti žalovanému L. Č., zastoupenému JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o 472.174 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 107/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2024, č. j. 19 Co70/2024-461, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.910,70 Kč k rukám advokáta JUDr. Bc. Patrika Matyáška, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 15 C 107/2017-413, zamítl žalobu na zaplacení 472.174 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala shora uvedené částky s odůvodněním, že ji v období mezi 8. 10. 2012 a 30. 10. 2013 poskytla žalovanému k úhradě jeho dluhů vymáhaných soudním exekutorem. V řízení nebylo prokázáno sjednání žádné dohody týkající se dispozice s žalovanou částkou (tvrzená smlouva o půjčce, dohoda o převodu části domu žalovaného jako protihodnoty za poskytnutou finanční pomoc, smlouva o tom, že si žalobkyně a její blízcí poskytnutou sumu „odbydlí“ v domě žalovaného). Soud tak uplatněný nárok kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení podle § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k datu podání žaloby (20. 4. 2017) a vznesené námitce promlčení shledal právo žalobkyně promlčeným (§ 107 odst. 1 obč. zák.), přičemž dle jeho názoru nedošlo ani ke stavení promlčecí doby podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyní, byl-li tento odmítnut pro vady. 2. Soud prvního stupně rozhodoval o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení proti jejímu otci v pořadí již druhým rozhodnutím. Jeho předchozí, rovněž zamítavý, rozsudek ze dne 19. 6. 2019, č. j. 15 C 107/2017-261, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2020, č. j. 19 Co 284/2019-297. Obě řečená rozhodnutí byla v částech týkajících se nynějších účastníků řízení zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 28 Cdo 3573/2020-356, a věc v tomto rozsahu vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v posledně jmenovaném rozhodnutí kvitoval závěry nalézacích soudů o promlčení žalovaného práva, vytkl jim ovšem, že se dostatečně, respektive v případě městského soudu vůbec, nezabývaly argumenty žalobkyně o rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy s reflexí příslušné judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Předmětem řízení tak zůstala naznačená otázka, již soud prvního stupně zodpověděl negativně (v neprospěch žalobkyně). Neshledal totiž, že by na základě provedeného dokazování a zjištěných okolností sporu bylo lze hodnotit uplatnění námitky promlčení žalovaným jako rozporné s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil zejména, že marné uplynutí promlčecí doby zavinila žalobkyně svou nedostatečnou bdělostí, jakož i pochybením v řízení o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, v jehož důsledku se promlčecí doba nestavila. Vznesení námitky promlčení žalovaným neshledal nikterak nečestným či vůči žalobkyni šikanózním, naopak v něm spatřoval toliko snahu chránit vlastní majetek. Žalobu pro shora uvedené v celém rozsahu zamítl. 3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 Co 70/2024-461, k odvolání obou účastníků rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Stran skutkového stavu poukázal na dřívější rozhodnutí ve věci. Co se týče v řízení rozhodné otázky, ztotožnil se zcela se zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal. Nemaje uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného za rozporné s dobrými mravy, napadený rozsudek potvrdil. 4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním žalobkyně, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor rozsudku krajského soudu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu. Napadá především závěr o souladu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy, poukazujíc v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 211/2016, a zejména pak na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04. Opakuje skutkové okolnosti projednávané kauzy a akcentuje svůj vztah s žalovaným, coby svým otcem, i jeho vývoj v čase, jenž dle jejího mínění vylučuje soulad uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy. Má za to, že promlčecí doba nemohla běžet v období, kdy byly rodinné poměry účastníků klidné, vzájemně spolu vycházeli a sdíleli jeden dům. Rozhodnutí soudu prvního stupně pokládá v této otázce za nedostatečné, mající obdobné vady odůvodnění, pro něž byl Nejvyšším soudem zrušen předchozí rozsudek krajského soudu (č. j. 19 Co 284/2019-297). Vytýkané pochybení pak nezhojil ani odvolací soud. Oba soudy nadto dle dovolatelčina mínění nedostály pokynům ze strany Nejvyššího soudu, nereflektovaly-li řádně příslušnou judikaturu, včetně již odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04. Opakuje současně svůj nesouhlas se závěrem o nestavení promlčecí doby podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. 5. Odvolacímu soudu (potažmo též soudu prvního stupně) rovněž vytýká absenci posouzení otázky, jedná-li se o nárok věřitele podle § 534 obč. zák, či § 454 obč. zák. v případě, uhradí-li věřitel za dlužníka jeho závazek při absenci vzájemné dohody, ale za konkludentního souhlasu dlužníka. Zde spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1557/2010. 6. Z vylíčených důvodů dovolatelka navrhuje zrušení rozsudků krajského i městského soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce negativně vyjádřil žalovaný, jenž je pro nepřípustnost navrhl odmítnout. 8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů. 9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání ovšem přípustným shledat nelze. 12. Ve světle dovolacích námitek jeví se k aplikaci korektivu dobrých mravů přiléhavým zopakovat Nejvyšším soudem již dříve v obecné rovině dovozené, že v případě § 3 odst. 1 obč. zák. jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v př