28 Cdo 690/2012 — Nejvyšší soud

28 Cdo 690/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 4. 2012 Spisová značka:28 Cdo 690/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.690.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 451 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 4. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.7.2012II.ÚS 2673/12JUDr. Dagmar Lastoveckáodmítnuto27.8.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 690/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Ing. J. D., zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908, proti žalovanému městu Rumburk se sídlem v Rumburku, třída 9. května 1366/48, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně I., Řetězová 2, o zaplacení 210.210,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 27 C 288/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. května 2011, č. j. 9 Co 778/2010-139, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Vlastimila Škody. Odůvodnění: Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 19. 8. 2010, č. j. 27 C 288/2009-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit mu částku 210.210,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalovanou částku žalobce vymezil jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaného v důsledku trestné činnosti bývalého starosty města Rumburk protiprávním vybíráním poplatků na parkovištích nákladních vozů před hraničním přechodem v blízkosti města. Přestože trestně stíhaný starosta posléze zemřel a trestní stíhání vůči němu bylo zastaveno, je dle žalobce z usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem zřejmé, že se trestných činů dopustil. Okresní soud se po provedeném dokazování zaměřil na vznesenou námitku promlčení, již posoudil podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 obč. zák. Zdůraznil, že k vybírání poplatků, jímž se měl žalovaný obohacovat, docházelo v období od 1. 1. 1995 do 10. 11. 1998, tříletá objektivní promlčecí doba počala běžet dnem následujícím po zaplacení jednotlivých poplatků, byla-li žaloba podána 4. 6. 2008, je zjevné, že žalované právo se promlčelo před podáním žaloby. Není přitom na místě aplikovat desetiletou promlčecí dobu dopadající na případy úmyslného bezdůvodného obohacení, neboť v trestním řízení nebyla trestná činnost bývalého starosty prokázána a na základě provedeného dokazování ji soud v tomto nalézacím řízení nedovodil. V daném případě došlo i k uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, jelikož právní předchůdci žalobce, jež žalobci posléze postoupili své pohledávky, se dozvěděli o tom, že na jejich úkor nabyl žalovaný bezdůvodného obohacení, nejpozději v roce 2005, kdy byli v rámci trestního řízení vyslýcháni jako svědci. Soud tedy shledal námitku promlčení vznesenou důvodně, a aniž by se dále zabýval existencí žalobou uplatňovaného práva, žalobu zamítnul. K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž je rozsudkem ze dne 3. 5. 2011, č. j. 9 Co 778/2010-139, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po doplnění dokazování konstatoval, že v daném případě nemohlo na straně žalovaného dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. Poplatky za užívání vymezených úseků místních komunikací byly placeny na základě obecně závazné vyhlášky města Rumburk ze dne 29. 12. 1994 vydané podle § 24 odst. 2 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, v tehdy účinném znění, tedy v důsledku existence veřejnoprávního vztahu. Tato obecně závazná vyhláška byla platná, účinná a závazná, na což nemohl mít vliv ani její případný rozpor se zákonem, neboť právní předpis platí i tehdy, je-li v rozporu s ústavním pořádkem, zákonem či jiným právním předpisem, až do doby, dokud nedojde zákonem stanoveným způsobem k jeho zrušení či změně. Předmětná vyhláška byla zrušena až s účinností ode dne 19. 1. 2000 jinou vyhláškou města Rumburk. Vznikla-li dopravcům povinnost platit poplatky za užívání vymezených úseků místních komunikací na základě platného a účinného právního předpisu, není plnění takto nabyté bezdůvodným obohacením. Civilní žalobou na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nelze nahrazovat skutečnost, že účastník proti nepříznivým důsledkům určitého předpisu nebrojil k tomu určenými prostředky. Poněvadž již ze samotných skutkových tvrzení žalobce je zřejmé, že žalobcův právní závěr o existenci jeho práva na vydání bezdůvodného obohacení není opodstatněný, nebylo na místě zkoumat promlčení žalovaného nároku. Jelikož však tato úvaha vedla soud prvního stupně k rozhodnutí ve výroku věcně správnému, přistoupil odvolací soud k potvrzení jeho rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Napadené rozhodnutí má dle něj po právní stránce zásadní význam a současně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadně právně významnou pokládá dovolatel otázku, zda je nutná existence pravomocného rozsudku o vině v případě, že důkazy nasvědčují spáchání trestného činu, avšak tato osoba, vůči níž bylo vedeno trestní řízení, v průběhu vyšetřování zemřela. Je-li prostřednictvím zjištění orgánu činného v trestním řízení najisto postaveno, že došlo k trestné činnosti, ovšem její pachatel již nežije, je dle dovolatele na místě posuzovat plnění takto nabyté jako majetkový prospěch vzniklý plněním z nepoctivých zdrojů. V daném případě jsou tyto skutečnosti zřejmé z příslušných trestních spisů. Soudy obou stupňů dle dovolatele vycházely z toho, že neexistuje-li pravomocný rozsudek o vině, není zřejmé, že se jedná o majetkový prospěch z nepoctivých zdrojů získaný s úmyslem se takto obohatit, čímž mu odnětím soudní ochrany zamezily v možnosti bránit svá práva. Zásadně právně významným shledává žalobce zodpovězení otázky, zda pro posouzení poctivosti zdrojů a úmyslnosti jednání při nabývání majetkového prospěchu postačí jednoznačné závěry orgánů činných v trestním řízení, zvláště není-li možno pro úmrtí podezřelé osoby pokračovat v trestním řízení, nebo zda je v každém případě nutné pravomocné rozhodnutí soudu o vině konkrétního pachatele. Vyhodnotily-li by soudy v daném případě, že nepoctivost zdrojů a úmyslnost jednání je zjevná z provedených důkazů, pak by se na daný případ vztahovala desetiletá promlčecí doba, a žalobě mohlo být vyhověno. Soud prvního stupně se však samotnou podstatou nepoctivosti zdrojů v zásadě vůbec nezabýval. Odvolací soud navíc dospěl k závěru, že plnění poskytnuté na základě platné vyhlášky je plněním oprávněným, což však dle dovolatele není předmětem jednání, neboť stěžejní je právě otázka nepoctivosti zdrojů, nikoliv otázka správněprávní týkající se platnosti vyhlášky. K otázce běhu subjektivní promlčecí doby dovolatel uvedl, že uskutečnění výslechu v rámci trestního stíhání nelze považovat za počátek jejího běhu, neboť v ten den se ještě vyslýchaní právní předchůdci žalobce nedozvěděli o bezdůvodném obohacení a o tom, kdo je povinen je vydat. Tyto námitky vedly dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost argumentů dovolatele a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li prá