28 Cdo 733/2019 — Nejvyšší soud

28 Cdo 733/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2019 Spisová značka:28 Cdo 733/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.733.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Bezdůvodné obohacení Znalecký posudek Dokazování Dovolání Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1 o. s. ř. § 213 odst. 1, 2 o. s. ř. § 243e odst. 2 o. s. ř. § 127 odst. 2 o. s. ř. § 136 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 12. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3893/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 733/2019-745 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně S.O.S.zvířatům,spol. s r.o., IČ 449 62 797, se sídlem v Brně, Košinova 875/99, zastoupené JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem se sídlem v Brně, Řezáčova 757/30, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště Brno, Příkop 818/11, o 3.147.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 183/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2018, č. j. 37 Co 92/2015-728, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 12. 2014, č. j. 47 C 183/2007-576, řízení co do části požadovaného příslušenství zastavil (výrok I.), nepřipustil změnu žaloby týkající se výše úroku z prodlení za označené období v zákonné výši (výrok II.), v dílčím rozsahu nárokovaného úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok III.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3.147.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok IV.), ve zbytku žádaného úroku z prodlení a jistině 9.486.090 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky V. a VI.), načež rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII. až IX.). Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek v dané kauze byl společně s potvrzujícím rozsudkem odvolací instance kvůli procesním nedostatkům zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3172/2011. Žalobkyně se uvedené částky domáhala jako provozovatelka útulku pro ztracená a opuštěná zvířata, jejichž majitel není znám a jež v souladu s § 135 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), po uplynutí jednoho roku připadla do vlastnictví státu, který se o ně následně musí starat. Plnila-li zmíněnou úlohu ve vztahu k v žalobě označeným psům za stát žalobkyně, vzniklo v souladu s § 454 obč. zák. na straně žalované bezdůvodné obohacení. Stěžejní roli zde sehrávala otázka, zda žalovaná byla v období od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004 majitelkou psů, o něž měla žalobkyně namísto ní pečovat. Doklady předkládané k prokázání této skutečnosti žalobkyní měl soud ve značné míře za nevěrohodné, pročež při posuzování samotného základu jejího nároku přihlédl především k odhadu znalce MVDr. Frühbauera, dle kterého v útulku po dobu delší jednoho roku (tedy ve vlastnictví žalované) v žalovaném období nepobývalo více než dvacet psů, přičemž není podstatné, o které konkrétní psy se jednalo. Žalobkyni proto svědčí právo na vydání obohacení za péči o celkem 20 psů, což koresponduje s evidencí místního poplatku ze psů. Při vyčíslení nároku soud zohlednil znalcem stanovené obvyklé náklady na opatrování a v tomu odpovídajícím rozsahu (včetně oprávněně požadovaného úroku z prodlení) žalobě vyhověl, zatímco ve zbytku přistoupil k jejímu zamítnutí. K odvolání žalované se zmíněným rozhodnutím v napadeném rozsahu zabýval Krajský soud v Brně, jenž je nejprve ve věci samé potvrdil rozsudkem ze dne 24. 11. 2015, č. j. 37 Co 92/2015-610, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 2320/2016-650, následující tentokrát měnící a zamítavý rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2017, č. j. 37 Co 92/2015-683, pak zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2018, č. j. 28 Cdo 4501/2017-706. V posledně jmenovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost, nedodržel-li zákonné požadavky na kvalitu odůvodnění svého rozhodnutí, jestliže v něm celkově absentují úvahy podepírající závěr o neprokázání žalobních tvrzení provedenými důkazy. Byť na rozhodné skutkové okolnosti nazíral odlišně od soudu prvního stupně, nezopakoval důkaz znaleckým posudkem (respektive výslechem znalce), jenž byl pro rozsudek soudu prvního stupně určujícím. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že samotný úsudek, zda se účastníku zdařilo prokázat svá tvrzení, či nikoliv, má skutkovou povahu, pročež revizi ze strany dovolacího soudu nepodléhá. Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 13. 11. 2018, č. j. 37 Co 92/2015-728, shora jmenované rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že zamítl žalobu do částky 3.147.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve výroku VIII. Je změnil tak, že České republice vůči žalované náhradu nákladů řízení státu nepřiznal (výrok II.), ve výroku VII. je potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy všech stupňů (výrok IV.). Odkázav na své předchozí rozhodnutí, dodal, že závěr o neunesení důkazního břemene žalobkyní o počtu psů opírá především o důkazy (konkrétně nedostatečné a nevěrohodné doklady o pobytu psů, výstupy znaleckého posudku), na podkladě kterých dospěl k totožným zjištěním jako soud prvního stupně, a sice že neprokazují základ nároku žalobkyně. Uvedené podporují i výpovědi svědků V. a P. S ohledem na naznačený úsudek nepovažoval odvolací soud ostatní v řízení provedené důkazy o zdravotním stavu zvířat či nákladech na provoz zařízení za významné. Není-li možné k určení počtu psů, o něž se žalobkyně v rozhodném období starala, a plnila tím povinnost za žalovanou, tj. základu nároku, využít úvahu ve smyslu § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), vycházející z odhadu znalce, uzavřel, že žalobkyně nemůže být pro neunesení důkazního břemene v řízení úspěšná, pročež přistoupil ke změně rozhodnutí v napadeném výroku a žalobu i ve zbytku zamítl. Proti tomuto rozhodnutí brojí dovoláním žalobkyně, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3563/2008, jež má za analogické projednávané kauze. Krajskému soudu vytýká opětovné nerespektování závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem, nezopakoval-li důkazy, konkrétně výpověď znalce. Rozhodnutí i proto považuje nadále za nepřezkoumatelné. Zatímco znalecký posudek naznačuje, že nelze konkrétní počet psů určit, při svém slyšení o něm znalec učinil kvalifikovaný odhad. Odvolací soud tedy pochybil, rezignoval-li na odstranění naznačené disproporce v závěrech znaleckého posudku a výpovědi znalce kupříkladu skrze opakovaný výslech znalce, či revizní znalecký posudek (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, či sp. zn. 28 Cdo 3311/2012). Poukazujíc na závazné právní názory artikulované v předchozích rozsudcích dovolacího soudu, nevidí prostor pro zamítnutí žaloby, měl-li městský soud základ nároku za prokázaný, přičemž jeho rozhodnutí nebylo v dovolacím řízení zrušeno. S ohledem na vylíčené a zdůrazňujíc délku trvání sporu, navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že bude potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, eventuálně zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení mu věci k dalšímu řízení. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování d