28 Cdo 784/2014 – Nejvyšší soud

28 Cdo 784/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petr Krause, o dovolání dovolatelů: a) J. H., b) Ing. J. H., a c) E. H., zastoupených Mgr. Markem Davidem, advokátem, 760 01 Zlín, Lešetín I/674, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 18 Co 244/2013, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 422/2010 (žalobců: a/ J. H., b) Ing. J. H., a c) E. H., zastoupených Mgr. Markem Davidem, advokátem, 760 06 Zlín, Lešetín I/674, a dalších účastníků řízení: 1) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 390 42, Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, a 2) České republiky – Státního pozemkového úřadu, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci, o níž bylo rozhodnuto Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Vyškov dne 11. 8. 2010 pod č. j. PÚ-172/2010 a PÚ-6505/92/1999), takto: I. Dovolání dovolatelů se zamítají. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobců, podané u soudu 12. 10. 2012, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh žalobců, aby soud „zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu ve Vyškově ze dne 11. 8. 2010, č. j. PÚ 172/2010, a také dědické rozhodnutí Státního notářství ve Vyškově ze dne 20. 9. 1959, č. j. D 3/59-19 v bodě 2, věta druhá“. Dále byl uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně zamítnut i žalobní návrh žalobců o určení, že žalobci J. H., Ing. J. H. a E. H. jsou vlastníky pozemků parc. č. 2776, parc. č 871 (díl I.), parc. č. 1265/21, parc. č. 1273/85, parc. č. 854 (díl I.), parc. č. 854, parc. č. 1691/3, parc. č. 2574/1, parc. č. 2774 v katastrálním území D. a pozemků parc. č. 495/125, parc. č. 495/144 parc. č. 495/157 v katastrálním území O. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že se náhrada těchto nákladů vůči žalobcům nepřiznává ani žalované ČR – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a ani žalované ČR – Státnímu pozemkovému úřadu. O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 18 Co 244/2013. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byly rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67 (ve výrocích I., II., a III.), jakož i doplňující rozsudek ze dne 15. 2. 2013, č. j. 7 C 422/2010-81, změněny tak, že byla zamítnuta žaloba o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Vyškov rozhodnutím ze dne 11. 8. 2010, č. j. PÚ – 6505/12/1999; ve výrocích označených IV. a V. byl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. 10. 2012, č. j. 7 C 422/2010-67, potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání uvedených rozsudků soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že tu sice nejsou dány důvody ke změně rozhodnutí pozemkového úřadu rozsudkem soudu, ale s ohledem na povahu žalobou uplatněného žalobního návrhu (domáhajícího se rozhodnutí soudu rozsudkem i o předběžné otázce) bylo nutno změnit rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení § 222 občanského soudního řádu, zatím co rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo potvrzeno podle § 219 občanského soudního řádu jako správné. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu. Pokud žaloba v této právní věci (podané podle ustanovení páté části občanského soudního řádu) směřovala proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Vyškov ze dne 11. 8. 2010, č. j. PÚ 172/2010a a PÚ 6505/92/1999, kterým nebylo vyhověno návrhu právní předchůdkyně žalobců B. H. na vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, pokládal odvolací soud za správné nevyhovění tomuto návrhu, když i v odvolacím řízení nebyl shledán žádný z restitučních titulů uvedených v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Šlo o nemovitosti, patřící k hospodářské usedlosti čp. v D., které jejich původní spoluvlastník (z jedné poloviny) K. O. (zemřelý 30. 12. 1958) odkázal závětí své neteři B. M. (později H.), která však v řízení o dědictví uzavřela dohodu s pozůstalou manželkou K. O., podle níž veškeré pozůstalé jmění po K. O. nabyla K. O. se závazkem zaplatit B. M. na úhradu závětního podílu 4.605,- Kč. Po smrti K. O. (zemřelé 7. 6. 1972) připadlo dědictví státu jako odúmrť, když K. O. nepořídila závěť a nezanechala žádné dědice ze zákona. Pokud žaloba v této právní věci směřovala ke zrušení rozhodnutí bývalého Státního notářství ve Vyškově ze dne 12. 9. 1959, č. j. D 3/59-19, vydaného v řízení o dědictví po původním vlastníku nemovitostí K. O., zemřelém 30. 12. 1958, byl odvolací soud toho názoru, že takové rozhodnutí nelze napadat žalobou na jeho zrušení a přezkoumávat, zda nejde o rozhodnutí vadné, takže nabývacím titulem pro stát k předmětným pozemkům je tu pravomocné rozhodnutí bývalého Státního notářství ve Vyškově ze dne 14. 6. 1973, č. j. D 572/72-18, odúmrtí (nešlo tu o převzetí majetku bez právního důvodu). Žaloba v této právní věci, uváděl odvolací soud, byla podána 12. 10. 2010 původní žalobkyní B. H. a po jejím úmrtí (26. 10. 2011) bylo usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 1. 2012 rozhodnuto, že v tomto řízení bude pokračováno s jejími právními nástupci J. H., Ing. J. H. a E. H. Ti se v dalším průběhu řízení domáhali, aby soudem bylo znovu rozhodováno o restitučním nároku, který uplatnila původní žalobkyně B. H. podle zákona o půdě a o němž bylo rozhodnuto záporně pozemkovým úřadem. Pokud v řízení o této právní věci bylo soudem rozhodnuto výrokem rozsudku soudu prvního stupně i o otázkách předběžných (o existenci či neexistenci restitučního titulu podle ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb., jakož i o zrušení rozhodnutí bývalého státního notářství, vydaného v řízení o dědictví po původním vlastníku nemovitostí K. O.), pak o těchto otázkách nemělo být výrokem rozsudku soudu rozhodováno a proto odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně měnícím výrokem podle ustanovení § 222 občanského soudního řádu odstranil. Odvolací soud tedy dospěl v této právní věci k závěru, že tu nejsou zákonné důvody pro vydání pozemků původního vlastníka K. O. původní žalobkyni B. H., ani nynějším žalobcům J. H., Ing. J. H. a E. H. Tyto předmětné pozemky přešly na stát v důsledku připadnutí dědictví po K. O. podle ustanovení § 462 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), což nebylo a není restitučním titulem podle ustanovení § 6 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Původní žalobkyně B. H. (která byla potomkem K. O., manželky původního vlastníka pozemků K. O.) a ani její právní nástupci nezískali tu postavení oprávněných osob k nabytí pozemků ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Přezkoumání správnosti pravomocných rozhodnutí bývalého státního notářství, vydaných v řízení o dědictví, soudu v tomto občanském soudním řízení nepříslušelo; účastníci řízení jsou tímto rozhodnutím vázáni (ve smyslu ustanovení § 159a občanského soudního řádu), stejně jako soudy a jiné orgány. Jestliže předmětné pozemky původního vlastníka K. O., o něž jde v tomto soudním řízení, nabyla na základě pravomocného rozhodnutí bývalého Státního notářství ve Vyškově K. O. (nikoliv původní žalobkyně B. H.) a teprve po smrti K. O. přešly na stát, a to způsobem, který není uveden mezi restitučními tituly v § 6 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), není tu dán důvod pro vydání pozemků, dovozoval odvolací soud, ani B. H., původní žalobkyni, a ani nynějším žalobcům. Odvolací soud ještě k výrokům svého rozsudku ze dne 26. 9. 2013 (jímž bylo rozhodnuto ve věci i o nákladech řízení) dodával, že neshledal správným rozhodnutí soudu prvního stupně vyzývající žalobce k zaplacení soudního poplatku za žalobu a poplatku z odvolání, takže bude ještě na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zaplacené poplatky žalobcům vrátil. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 267. 9. 2013 (sp. zn. 18 Co 244/2013 Krajského soudu v Brně) byl doručen dne 4. 11. 2013 advokátu, který žalobce v tomto řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo 20. 12. 21013 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedení dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 10. 2012 (i jeho doplňující rozsudek ze dne 15. 2. 2013) a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedení dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uvádě