28 Cdo 794/2000 — Nejvyšší soud

28 Cdo 794/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2000 Spisová značka:28 Cdo 794/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2000:28.CDO.794.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 794/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) V. L. a B) J. L., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 385/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 1999, č.j. 19 Co 299/99-98, takto: I. Dovolání žalovaného pokud směřovalo proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 1999, č.j. 19 Co 299/99-98, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, se odmítá. II. Dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne l6. července 1999, č.j. 19 Co 299/99-98, jímž byl rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku změněn tak, že žalovaný je povinen žalobcům vydat stavební parcelu č. 2064/2 o výměře 99 m2 a parcelu č. 2064/1 - zahradu o výměře 269 m2, zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P.-m. pro katastrální území S., se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na nákladech dovolacího řízení částku 475 Kč na účet advokáta a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. prosince 1998, č.j. 17 C 385/95-62 uložil žalovanému vydat žalobcům nemovitost, a to dům č.p. 1002 zapsaný na LV č. 1394 pro kat. úz. S. u Katastrálního úřadu P.-m. do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu na uložení povinností žalovanému vydat žalobcům stavební parcelu č. 2064/2 o výměře 99 m2 a parcelu č. 2064/1 o výměře 269 m2, vše zapsané na LV č. 1394 pro kat. úze. S. u Katastrálního úřadu P.-m. a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. K odvolání žalobců i žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé. V zamítavém výroku o věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil vydat žalobcům stavební parcelu č.2064/2 o výměře 99 m2 a parcelu č. 2064/1 - zahradu o výměře 269 m2, zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P.-m. pro katastrální území S. Změnil současně výrok o náhradě nákladů mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Návrh na připuštění dovolání podaný žalovaným zamítl. Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobci byli původními vlastníky nemovitostí, ta přešla na stát podle jim uloženého trestu propadnutí majetku za trestný čin, pro který byli následně rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalovaný koupil v roce 1984 dům od státu, přičemž k pozemkům mu bylo zřízeno právo osobního užívání. Stejně tak převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že žalobci splňují podmínku státního občanství České republiky ve smyslu § 5 odst. 2 a § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jakož i okolnost, že žalovaný nemovitosti získal na základě protiprávního zvýhodnění či v rozporu s tehdy platnými předpisy, takže je osobou povinnou podle ustanovení § 4 odst. 2 téhož zákona. Odvolací soud blíže zdůvodnil právní závěr z těchto zjištění vyplývající, a to v tom, že žalobci prokázali své státní občanství předložením osvědčení o státním občanství vydaným k tomu příslušným orgánem státní správy podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb. Jde o veřejnou listinu, takže odvolací soud vychází z pravdivosti údajů v ní obsažených, když opak prokázán nebyl. Pouhé domnění žalovaného, podle něhož žalobci „mohli v minulosti nabýt německé občanství\" není opačným důkazem, jež žalovaný ostatně ani nenabídl. Kromě toho teprve od účinnosti zmíněného zákona č. 40/1993 Sb. (1. ledna 1993) platí právní úprava, podle níž nabytí cizího státního občanství má za následek pozbytí občanství českého. Předchozí právní úprava provedená zákonem č. 39/1969 Sb. dvojí občanství umožňovala a výjimky z něj byly přípustné pouze podle bilaterálních smluv s tzv. socialistickými státy. Se Spolkovou republikou Německo, v níž se žalobci zdržovali, taková smlouva uzavřena nebyla a ve vztahu k někdejší Německé demokratické republice pozbyla příslušná smlouva uzavřená dne 10. října 1973 platnosti na základě verbální nóty vlády z 22. prosince 1992 adresované vládě SRN, a to ke dni sjednocení Německa (tedy ku dni 3. října 1990). Rovněž ve vztahu k naplnění požadavku protiprávního zvýhodnění žalovaného shledal odvolací soud tyto podmínky za prokázány v tom, že uspokojení jeho požadavku na koupi byla intervence tehdejšího primátora hlavního města P. Posledně uvedená zjištění vzal odvolací soud za prokázané z dobové korespondence a protokolů obsažených ve spise tehdejšího Obvodního národního výboru pro P. Předseda tohoto ObNV v dopise ze dne 3. listopadu 1983 uvedl, že mu bylo tlumočeno rozhodnutí primátora prodat dům rodině J. S. Následně poté pak byly žalovanému předány klíče od domu, neboť - jak je patrno z protokolu finančního odboru ze dne 4. ledna 1984, je jeho rodina najisto budoucím majitelem domu. Dům byl také žalovanému prodán a ostatním uchazečům bylo sděleno, že byl schválen jiný uchazeč. Žalovaný byl pak zvýhodněn oproti právům ostatních občanů, když k prodeji domu došlo výlučně na příkaz tehdejšího primátora, čímž je dán předpoklad protiprávního zvýhodnění žalovaného podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (dále jen „zákon\"). Podle odvolacího soudu proto nebylo ani třeba prokazovat, zda k prodeji domu došlo ještě v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť jde o druhou skutkovou podstatu tohoto ustanovení, tedy zda došlo k porušení některé obecně závazné právní normy, jak žalovaný namítal. Tyto důvody vedly odvolací soud k potvrzujícímu výroku. Ve vztahu k měnícímu vyhovujícímu výroku týkajícímu se povinnosti vydat rovněž pozemky, k nimž bylo žalovanému zřízeno právo osobního užívání, založil odvolací soud své rozhodnutí na důsledcích vyplývajících z nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 83/1999 Sb. Respektoval názor zde vyjádřený, podle nějž stanovení § 8 odst. 4 zákona je třeba vykládat tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá rovněž tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a § 239 odst. 2 o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Ve vztahu k prvně uvedenému dovolacímu důvodu namítal vadnost výroku rozsudku odvolacího soudu jak v části potvrzující, neboť z něj není patrno, co odvolací soud považoval za meritum věci, tak v části měnící, neboť výrok postrádá přesné označení pozemků podle ustanovení zákona o katastru nemovitostí ČR. Kromě toho namítal, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na provedení důkazu spočívajícího v zjištění u příslušných orgánů Spolkové republiky Německo v tom, zda vůbec, případně kdy, nabyli žalobci státního občanství SRN, což byla okolnost významná z hlediska ustanovení zákona č. 40/1993, o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, v platném znění. Pokud jde o tvrzení o existenci dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. namítal dovolatel, že odvolací soud neprovedl potřebná skutková zjištění pro aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu, na který se odvolával. Stejně tak zpochybňoval skutková zjištění odvolacího soudu nesoucí se k údajnému neoprávněnému zvýhodnění žalovaného při koupi domu. Namítal v tomto směru, že tehdejšího primátora hlavního města P. vůbec neznal, že držby domu se ujal v situaci, kdy tento nebyl obydlen a byl v neutěšeném stavu, takže vlastně zajišťoval jeho řádnou správu a ostrahu. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně. Žalobci navrhl zamítnutí dovolání a poukazovali na nedoloženost dovolacích námitek s odkazem na zjištění, která učinil již soud prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání by