28 Cdo 821/2025 – Nejvyšší soud

28 Cdo 821/2025-530 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalovaným 1) Service Reality Group s.r.o., identifikační číslo osoby 277 68 970, se sídlem v Olomouci, Železniční 548/4b, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, a 2) ASPET-INVEST s.r.o., identifikační číslo osoby 268 60 848, se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o zaplacení 707 660,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 129/2018, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 11. 2024, č. j. 69 Co 170/2024-473, t a k t o : I. Dovolání se odmítají. II. Žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 652,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D., advokáta se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69. O d ů v o d n ě n í : 1. Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 4. 2024, č. j. 16 C 129/2018-404, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 327 399 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I), druhé žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 17 099,81 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II), co do částky 363 161,60 Kč s požadovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok IV) a náhradě nákladů státu (výroky V a VI). 2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 69 Co 170/2024-473, rozsudek soudu prvního stupně v části výroků I a II (v tam uvedeném rozsahu, pro částečné zpětvzetí žaloby) zrušil a řízení zastavil (výroky I a II), potvrdil v části výroku I, jíž se žalovaným ukládá zaplatit žalobkyni 207 872,50 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III), jakož i v části výroku II o povinnosti druhé žalované zaplatit žalobkyni částku 10 857,03 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok IV); zároveň odvolací soud rozhodl o nákladech řízení u soudu prvního stupně (výrok V), o nákladech státu (výrok VI) a nákladech odvolacího řízení (výrok VII). 3. Rozhodováno bylo soudy o žalobkyní uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Podle soudy učiněného zjištění je žalobkyně výlučnou vlastnicí pozemku, na němž stojí stavba ve spoluvlastnictví žalovaných, které k užívání pozemku postrádají právní titul a za užívání v žalobou vymezeném období (od r. 2015 do r. 2022) ničeho neuhradily. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroků III – VII, podaly (obsahově totožná) dovolání obě žalované (dále i jen „dovolatelky“). Naplnění předpokladů přípustnosti spatřují v odklonu napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítají, že odvolací soud nesprávně určil bezdůvodné obohacení vlastníka stavby na cizím pozemku (jeho výši), má-li podle odkazované judikatury korespondovat obvyklému nájemnému v daném místě a čase, nikoli maximálnímu zisku, jehož by mohl vlastník pozemku dosáhnout. K tomu zpochybňují i míru modifikace obvyklého nájemného v důsledku zatížení pozemku stavbou odlišného vlastníka. Navrhují zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. V reakci na nesouhlasné vyjádření žalobkyně k dovolání dovolatelky setrvaly na podaném dovolání a v něm vymezeném dovolacím důvodu, odmítajíce závěry o kvantifikaci bezdůvodného obohacení ve vazbě na hodnocení podaného znaleckého posudku. 6. Nejvyšší soud dovolání žalovaných odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustná, neboť nesměřují proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou přípustná ani podle § 237 o. s. ř. 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). 9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil). 10. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že protiprávním užitím cizí hodnoty je ve smyslu § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, i stav, při němž vlastník budovy postavené na cizím pozemku tento užívá bez patřičného právního titulu. K obohacení vlastníka stavby na úkor majitele pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na způsob, jakým své vlastnické právo realizuje (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či jeho usnesení ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017, a ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, k aplikovatelnosti závěrů judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě i v režimu aktuálně platného a účinného občanského zákoníku viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017). 11. Z judikatury dovolacího soudu dále plyne, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (k tomu viz i dovolatelkami odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky. Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Uvedené absenci komparativního materiálu je zapotřebí též přizpůsobit kritéria ocenění a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013). Již dříve přitom Nejvyšší soud připustil eventualitu opřít se za naznačených okolností mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018, či ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 672/2024). Při stanovení výše bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemků pak nelze pominout ani skutečnost, že jsou dotčené pozemky zastavěny stavbou jiného vlastníka. V opačném případě by se navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či na něj navazující rozsudek téhož soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014). 12. Při kvantifikaci bezdůvodného obohacení se odvolací soud (jenž v tomto ohledu aproboval závěry soudu prvního stupně) napadeným rozhodnutím výše připomenutým závěrům rozhodovací praxe (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nikterak nezpronevěřil, vycházel-li právě z obvyklého nájemného zjištěného i ze znaleckého posudku Znaleckého a oceňovacího institutu s. r. o. (vypracovaného označenou znaleckou kanceláří jako revizního, při zjištěných rozporech ve znalci podaných znaleckých posudcích), v němž se zpracovatel při nedo