28 Cdo 876/2024 — Nejvyšší soud

28 Cdo 876/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 5. 2024 Spisová značka:28 Cdo 876/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.876.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Církev (náboženská společnost) Zmírnění křivd (restituce) Dotčené předpisy:§ 9 odst. 6 předpisu č. 428/2012 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 6. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.07.2024II.ÚS 2042/24 David Uhlíř odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost29. 8. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 876/2024-143USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Československá provincie Milosrdných sester Panny Marie v Jeruzalémě, IČO 00406546, se sídlem v Opavě-Městě, Beethovenova 235/1, zastoupená Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, za účasti: Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání pozemku a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 4/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2023, č. j. 1 Co 13/2023-104, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit státnímu podniku Lesy České republiky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 1 Co 13/2023-104, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 6. 2023, č. j. 83 C 4/2023-58, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemku parc. č. 2189/49 – vodní plocha v k. ú. Jelení u Bruntálu a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 9. 1. 2023, č. j. SPÚ 004730/2023/Kle, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). 2. Proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně podala dovolání. Předestřela otázku, zda pozemek parc. č. 2189/49 v k. ú. Jelení u Bruntálu, na němž je situován vodní tok Haldůvka, jehož vydání se domáhá, coby oprávněná církevní právnická osoba, byl ke dni 24. 6. 1991 součástí zemědělského půdního fondu ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, publikovaný pod č. 24/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z obsahu dovolání lze pak dovodit, že nastolená otázka dle mínění dovolatelky v judikatuře dovolacího soudu nebyla doposud řešena. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu též přepjatý formalismus, jakož i porušení svého práva na spravedlivý proces. Odkazovala přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1560/07, publikovaný pod č. 43/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 485/98, publikovaný pod č. 81/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 3. Lesy České republiky, státní podnik, navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto. 4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 5. Výkladem pojmu zemědělská nemovitost ve smyslu § 2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., se Nejvyšší soud zabýval zejména ve svém usnesení ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, v němž s odkazem na záměrnou korespondenci zmiňované normy s § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), reflektoval konstantní judikaturu interpretující právě citované ustanovení. V souladu s ní zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu (ke dni 24. 6. 1991) vyžadovalo splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v § 1 odst. 2 zákona č. 53/1966 Sb. a znaku faktického, materiálního, představovaného okolností, že takový pozemek byl zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen materiální aspekt, nelze pozemek považovat za součást zemědělského půdního fondu, byť by i dosud byl (v rozporu se skutečným stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (viz mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, a ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2523/2013, popřípadě ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1419/2016). 6. Z právě řečeného je zjevné, že ke kvalifikaci pozemku jako zemědělského nepostačí jen naplnění formálního znaku, nýbrž je zapotřebí zabývat se materiálním hlediskem. Naznačený aspekt, neméně zásadní, ba podstatnější pro úsudek o charakteru dotčeného pozemku nelze opomíjet, neboť účelem zmíněných právních předpisů je nepochybně regulace právních vztahů týkajících se pozemků, jež jsou vskutku zemědělsky využitelné a fakticky tvoří zemědělský půdní fond jakožto nenahraditelnou složku životního prostředí hodnou ochrany (srov. zejména § 1 zákona č. 53/1966 Sb.). Blíže k (ne)významu lpění na důležitosti evidenčního statusu pozemků viz rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017, z nějž se podává, že striktní trvání na důležitosti evidenčního statusu pozemků by nikterak nenapomáhalo naplňování účelu zákona o půdě, vyjádřenému v jeho preambuli, ani cíli právní úpravy zemědělského půdního fondu, a že v závislosti na konkrétních okolnostech daného sporu může nastat i situace, v níž naplnění materiálního znaku převáží nad absencí znaku formálního (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3357/2018). 7. Judikatura dovolacího soudu se dále ustálila na závěru, že za součást zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. jest považovat též pozemky, které sice neslouží bezprostředně zemědělské výrobě, avšak jsou pro ni nepostradatelné, mimo jiné jako vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1645/97). Současně rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že odvětvím spadajícím pod pojem zemědělské výroby je i chov ryb; rybářství jest odvětvím zemědělské výroby, zajišťujícím řádný chov, zušlechťování, ochranu a lov ryb, případně i rozmnožování a chov ryb v sádkách (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2309/2004, nebo ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1681/2019). 8. Jestliže tedy odvolací soud v situaci, kdy v řízení nebylo prokázáno, že dovolatelkou v režimu zákona č. 428/2012 Sb. nárokovaný pozemek parc. č. 2189/49 v k. ú. Jelení u Bruntálu, na němž je situován vodní tok Haldůvka, evidovaný v pozemkové evidenci jako vodní plocha, se způsobem využití vodní tok umělý (nezemědělská půda), k 24. 6. 1991 sloužil nebo byl určen k chovu ryb či pro polní závlahu nebo k melioračním či jiným zemědělským účelům, uzavřel, že daný pozemek k uvedenému datu ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb. nenáležel do zemědělského půdního fondu, a nemá tudíž ani charakter zemědělské nemovitosti dle § 2 písm. b) bodu 1 zákona č. 428/2012 Sb., pročež nebylo namístě vyhovět návrhu žalobkyně na jeho vydání v řízení před pozemkovým úřadem (§ 9 odst. 6, věty třetí, zákona č. 428/2012 Sb.), nikterak se tím od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci, neodklonil. 9. Kritizuje-li dovolatelka, že odvolací soud postupoval formalisticky, čímž p