28 Cdo 982/2020 — Nejvyšší soud

28 Cdo 982/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 5. 2020 Spisová značka:28 Cdo 982/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.982.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zmírnění křivd (restituce) Vázanost rozhodnutím jiného orgánu Předběžná otázka Dotčené předpisy:§ 20 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. § 9 odst. 1 předpisu č. 243/1992Sb. § 135 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:17. 8. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2578/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 982/2020-309 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) K. F. T.-T., narozen XY, bytem XY, b) I. H., narozena XY, bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Kodaňská 521/57, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, o zaplacení částky 323.199,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 61/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2019, č. j. 25 Co 254/2019-294, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce a) a žalobkyně b) jsou povinni nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 14 C 61/2000-260, zamítl žalobu, kterou žalobci navrhovali, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 144.589,90 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, žalobkyni b) částku 89.304,95 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a L. D., jež není účastníkem dovolacího řízení, částku 89.304,95 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.). Dále řízení ve věci L. B., původně vystupující v řízení jako žalobkyně c), aj. N. v. S. jakožto původního žalobce d) zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V. a VI.). Rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího mezitímního rozsudku ze dne 11. 4. 2001, č. j. 14 C 61/2000-49, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2001, č. j. 25 Co 444/2001-56, je odůvodněno závěrem, že žalobci jsou osobami oprávněnými k poskytnutí náhrady za mrtvý inventář umístěný v hájence XY a v objektu XY (byt a kancelář pilaře, pila), jenž přešel na stát na základě zápisu ze dne 22. 10. 1948 bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Územního odboru Karlovy Vary, ze dne 18. 11. 1997, č. j. 608/97 („předmětný správní akt“), byl určen žalovaný osobou povinnou k poskytnutí náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář náležející k pile a ke dvoru v XY. Soud prvního stupně shledal, že mrtvý inventář sepsaný dne 22. 10. 1948 v hájence XY a v objektu XY nesloužil bezprostředně k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby, tudíž nebyly splněny podmínky pro poskytnutí náhrady ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), pročež žalobu zamítl. K odvolání žalobců a) a b) proti výrokům I., IV. a V. a L. D. (toliko proti výrokům I. a VI.) Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 25 Co 254/2019-294, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou odvoláním nedotčených výroků II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval názor soudu prvního stupně, že bývalé vnitřní zařízení pily, včetně zařízení bytového, k bezprostřednímu zajištění lesní výroby neslouží a nejedná se tak o mrtvý inventář, za nějž by bylo možné poskytnout žalobcům náhradu podle ustanovení § 20 zákona o půdě. Zdůraznil přitom, že předmětný správní akt je pro soud závazný výhradně v otázce určení povinné osoby k poskytnutí náhrad za odňatý inventář patřící k velkostatku XY, nikoli v otázce náhrad živého a mrtvého inventáře. Konstatoval, že ačkoli velkostatek XY je třeba pokládat za jeden funkční celek se všemi souvisejícími dvory, nárok na náhradu za inventář dle ustanovení § 20 zákona o půdě představuje samostatný nárok, jenž není přímo vázán na nároky na vydání nemovitosti podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě, včetně vydání náhradních pozemků a peněžního plnění za nemovitosti, které vydat nelze. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Úvahu soudů nižších instancí, že inventář převzatý státem na pile v XY nesloužil k bezprostřednímu zajištění provozu lesní výroby, dovolatelé označují za účelovou a nelogickou. Na podporu svých tvrzení připomínají zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4602/2009 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), z jehož odůvodnění dle názoru dovolatelů vyplývá, že za odňatý, státním subjektem převzatý, inventář pily náleží oprávněným osobám náhrada v souladu s ustanovením § 20 zákona o půdě. Naopak závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1657/97, považují za nesouvisející s projednávanou věcí, jelikož dopadají na posouzení jiného typu nároku (nároku dle ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě) souvisejícího s odlišným druhem nemovitosti (lihovarem). Dále dovolatelé vznáší dle jejich mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené otázky týkající se závaznosti správních rozhodnutí. Mají za to, že správní rozhodnutí o určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za inventář a zásoby vydané dle ustanovení § 20 zákona o půdě ve spojení s ustanovení § 9 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 243/1992 Sb.“), je pro soud závazné ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. i ve vztahu ke konkrétnímu majetku, neboť určení povinné osoby bez specifikace majetku, za který má být poskytnuta náhrada, by bylo nevykonatelným, právně nerelevantním rozhodnutím. Vyjadřují proto přesvědčení, že určení povinné osoby rozhodnutím správního orgánu je spojeno s povinností poskytnout náhradu za konkrétní majetek (inventář, zásoby). Domnívají se rovněž, že se odvolací soud nezabýval dalšími správními rozhodnutími týkajícími se žalobcům odňatého majetku, přičemž zdůrazňují, že rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary, Okresního pozemkového úřadu v Karlových Varech, ze dne 28. 7. 1995, č. j. PÚ 1178/95-203, je rozhodnutím o předběžné otázce, na níž závisí rozhodnutí soudu v nyní projednávané věci, a to zda se v případě mrtvého inventáře náležejícího k pile v XY jednalo o majetek, na který se vztahuje zákon o půdě, a tudíž jím byl odvolací soud podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán. Upozorňují též na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 1998, sp. zn. 6 A 13/95, a na porušení právní jistoty a legitimního očekávání. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, popřípadě změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci a) částku 144.589,90 Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) částku 89.304,95 Kč s příslušenstvím. Žalovaný ve vyjádření označil dovolání žalobců za nepřípustné a rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Zdůraznil přitom, že v řízení nebylo prokázáno, že by pila v XY sloužila pouze jako doplňková výroba pro zpracování vlastních surovin, a pokládá tudíž za logické vycházet z primárního charakteru pilařské výroby, který ji řadí do dřevozpracujícího průmyslu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 11. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. záko