28 Cdo 986/2004 — Nejvyšší soud

28 Cdo 986/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2005 Spisová značka:28 Cdo 986/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.986.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 149 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 149 odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb. § 150 odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb. § 35 odst. 4 předpisu č. 95/1963Sb. § 4 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 28 Cdo 986/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce K. N., zastoupeného advokátem, proti žalované I. Č., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 19/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích ze dne 6.11.2003, č.j. 23 Co 344/2003-421, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6.11.2003, č.j. 23 Co 344/2003-421, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, ze dne 7.2.2003, č.j. 7 C 19/92-380, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7.2.2003, č.j. 7 C 19/92-380, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné poloviny nemovitostí, blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Současně v odstavci II. zamítl návrh žalobce, aby žalovaná byla povinna uzavřít s žalobcem dohodu o vydání druhé poloviny předmětných nemovitostí. Vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 9.10.1968, registrované Státním notářstvím v Pardubicích dne 3.3.1969 pod R I 848/68, R II 565/68, prodal MěNV v P. předmětnou nemovitost manželům J. a M. V. za kupní cenu 8.740,- Kč. Vzal za prokázáno, že MěNV v P. současně zřídil za úhradu 3.630,- Kč shora jmenovaným kupujícím právo osobního užívání pozemku – parcely č. 5157/2 v k.ú. P. – S. o výměře 363 m2. Rovněž vzal za prokázáno, že kupní smlouvou sepsanou formou notářského zápisu NZ 1216/82, N 1178/82 ze dne 30.11.1982 prodali předmětné nemovitosti manželé J. a M. V. manželům M. a I. Č. a s převodem vlastnictví ke stavbě přešlo na nabyvatele ve smyslu § 218 o.z. ( ve znění do 31.12.1991 ) i právo osobního užívání pozemku. Dále zjistil, že rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 10.7.1986 ve věci dědictví po M. Č., zemřelém dne 30.12.1985, byla schválena dohoda dědiců, podle které veškerý majetek do dědictví patřící nabyla pozůstalá manželka I. Č., jež v rámci vypořádání BSM převzala rodinný domek č.p. 55 a parcelu č. 5157/2 v osobním užívání, vše v k.ú. P. Vzal též za prokázáno, že předmětné nemovitosti dříve vlastnil otec žalobce K. N., který byl odsouzen rozsudkem Státního soudu v Brně ze dne 14.7.1951, sp.zn. 1 Ts II 57/51 pro trestný čin velezrady a byl mu uložen trest mimo jiné i propadnutí celého jmění a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4.12.1990, sp.zn. 1 Rt 354/90 byl plně rehabilitován. Dospěl k závěru, že žalobce prokázal, že je oprávněnou osobou ve smyslu § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a včas ( tj. dne 4.3.1991 ) vyzval žalovanou ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání nemovitosti. Dále vyslovil závěr, že žalovaná je povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., protože její rodiče, kteří koupili nemovitost od státu, ji nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť kupní smlouva ze dne 9.10.1968 nebyla schválena Krajským národním výborem v H. podle § 16 odst. 2 vyhl. č. 104/1966 Sb. o správě národního majetku. Dovodil, že žalovaná je povinnou osobou pouze ve vztahu k jedné ideální polovině předmětných nemovitostí, protože vlastnické právo k jedné polovině nemovitostí na žalovanou nepřešlo dle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž jej nabyla vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů po smrti jejího manžela zemřelého dne 30.12.1985. Současně uzavřel, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se vydá oprávněné osobě také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V této souvislosti odkazoval na nálezy Ústavního soudu I. ÚS 118/98, IV. ÚS 644/2000, III. ÚS 580/2000, III. ÚS 648/2000 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 1850/2000 a 28 Cdo 762/2000. K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6.11.2003, č.j. 23 Co 344/2003-421, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že žalovaná je povinna uzavřít s žalobcem dohodu o vydání jen jedné ideální poloviny domu č.p. 55 v P. – C. a současně i dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemku, na němž dům stojí. Ztotožnil se též s právním závěrem osudu prvního stupně, že v dané věci bylo zapotřebí ke kupní smlouvě ze dne 9.10.1968 schválení krajského národního výboru. Podle odvolacího soudu podmínky pro převod vlastnictví národního majetku byly upraveny v § 15,16 odst. 1, 2 vyhlášky č. 104/1966 Sb. a Směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům vydaná dne 2.4.1964 Ministerstvem financí pod č.j. 314/17.756/1964 nebyla obecně závazným předpisem. Přisvědčil též soudu prvního stupně, který zatížil žalovanou povinností tvrdit a prokázat, že byl dán souhlas k prodeji národního majetku předchůdcům žalované. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatněnost. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat je