29 Cdo 1028/2007 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1028/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala  v právní věci žalobkyně  V. s. p. p. s. r. o., zastoupené JUDr. M. F., advokátem, proti žalovanému Ing. J. H., jako správci konkursní podstaty úpadkyně L. n. h., a. s., zastoupenému JUDr. P. M., advokátem, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně eventuálně o zaplacení částky 554.210,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 17 Cm 30/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 6 Cmo 159/2005-90, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 17 Cm 30/2002-71, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu, kterou se žalobkyně (H. s. r. o.) domáhala vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně L. n. h., a. s. toho, aby ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně byly vyloučeny následující věci: 1/ nástavba bez otvoru v počtu 2528 kusů (dále též jen „položka 1/“), 2/ nástavba s dvířky v počtu 2092 kusů (dále též jen „položka 2/“), 3/ dvířka v počtu 1680 kusů (dále též jen „položka 3/“), 4/ půlvíko v počtu 4605 kusů (dále též jen „položka 4/“) a 5/ blatník s logem v počtu 2050 kusů (dále též jen „položka 5/“), nebo aby žalovaný uhradil žalobkyni částku 554.210,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 25. dubna 2002 do zaplacení. Soud ve skutkové rovině uzavřel, že nebylo prokázáno, že by poté, co byl (17. dubna 2002) prohlášen konkurs na majetek úpadkyně, byly do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně pojaty (sepsány) věci, jejichž vyloučení se žalobkyně domáhá z titulu tvrzené výhrady vlastnického práva, jež měla být uplatněna ve dvou kupních smlouvách ze dne 12. března 2002, kterou žalobkyně věci prodala pozdější úpadkyni; přitom šlo o výhradu vázanou na zaplacení kupní ceny, k čemu nedošlo. Vzhledem k tomu, že zahrnutí věci do soupisu majetku konkursní podstaty je jedním z předpokladů úspěšnosti žaloby o jejich vyloučení, shledal soud žalobu v uvedeném rozsahu neopodstatněnou. K požadavku na eventuální zaplacení ceny věcí soud uvedl, že ani v tomto rozsahu nepostupovala žalobkyně v souladu s právem. Ze samé podstaty konkursního řízení vyplývá, že jeho účelem je poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Musí jít o věřitele, kteří se do konkursu přihlásili se svou pohledávkou. Tuto podmínku žalobkyně splnila. Svého nároku se tak domáhala souběžně dvěma procesními způsoby. Takový postup je nepřípustný, jelikož by popřel smysl a účel konkursního řízení a v konečném důsledku by vedl ke zvýhodnění jednoho z věřitelů na úkor jiných. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou jím byl zamítnut požadavek na vyloučení výše označených věcí (položky 1/ až 5/) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok). Ve zbývající části výroku o věci samé, kterou byl zamítnut požadavek na zaplacení částky 554.210,- Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok). První výrok svého rozsudku zdůvodnil odvolací soud tím, že potud žalobkyně vzala žalobu částečně zpět. Ve zbývajícím rozsahu (co do požadavku na zaplacení částky 554.210,- Kč s příslušenstvím) odvolací soud především uzavřel, že v důsledku částečného zpětvzetí žaloby a s ohledem na obsah odvolání již předmětem odvolacího řízení není přezkoumání závěru soudu prvního stupně o nesplnění předpokladů, za nichž lze vyhovět vylučovací žalobě. Pro právní posouzení věci měl dále za rozhodné, že žalobkynino právo na zaplacení kupních cen za dodané zboží vzniklo před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně, která s tímto zbožím disponovala rovněž ještě před prohlášením konkursu; ke dni prohlášení konkursu měla úpadkyně k dispozici pouze věci odpovídající položce 5/, u nichž však žalobkyně neprokázala, že by byly dodány na základě shora uvedených kupních smluv. Žalobou uplatněnou pohledávku je tak nutno považovat za pohledávku, jež - má-li být v konkursu vedeném na majetek úpadkyně uspokojena - musí být řádně přihlášena a vypořádána v rámci rozvrhu.  Přitom ze seznamu přihlášených pohledávek měl soud zjištěno, že žalobkyně pohledávku ve výši 554.210,- Kč přihlásila do konkursu vedeného na majetek úpadkyně, kde byla pohledávka 27. srpna 2002 přezkoumána a v plném rozsahu zjištěna. Proti druhému (potvrzujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně  dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že v dovolání dovolatelka terminologicky zaměňuje žalovaného a úpadkyni, kteroužto chybu níže podaná reprodukce dovolání nepřejímá. Dovolatelka poukazuje na to, že v obou kupních smlouvách z 12. března 2002 byla sjednána výhrada vlastnictví, podle které mělo vlastnické právo přejít na kupující (pozdější úpadkyni) zaplacením kupní ceny, což se nestalo. Dovolatelka usuzuje, že za normálního sledu okolností mohla nastat situace, že by pozdější úpadkyně věci prodala a uhradila jí kupní cenu. V této souvislosti obsáhle cituje pasáže z usnesení Nejvyšší soudu ze dne 14. srpna 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu) a popisuje způsoby, jimiž by se mohla domáhat nápravy stavu vyvolaného tím, že pozdější úpadkyně jí neuhradila kupní cenu zboží, kdyby nebyl prohlášen konkurs na její majetek. Dovolatelka dále uvádí, že zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu  a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), nezpůsobuje zánik vlastnického práva k věcem, které se nacházejí u úpadce, avšak jsou ve vlastnictví třetích osob. Prokáží-li třetí osoby správci konkursní podstaty právní titul svědčící o jejich vlastnickém právu, nemůže takové věci zahrnout do soupisu konkursní podstaty. Kdyby tak přesto učinil, mohou se třetí osoby domáhat (ve shodě s § 19 odst. 2 ZKV) toho, že takováto věc do konkursní podstaty nenáleží S odkazem na ustanovení  § 123 a § 132 zákona č.  40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), pak dovolatelka uvádí, že jelikož s pozdější úpadkyní sjednala výhradu vlastnického práva, nikdy na ni nepřešlo vlastnické právo. Soudům nižších stupňů dovolatelka v této souvislosti vytýká, že se s jejím vlastnickým právem nikterak nevypořádaly a neuvedly argumenty pro jeho zánik. Výhrada vlastnického práva - pokračuje dovolatelka - chrání prodávajícího v postavení věřitele před možnými následky úpadku kupujícího; napadené rozhodnutí však (nesprávně) nastolilo opačný stav. Soupis majetku do konkursní podstaty  nemůže způsobit zánik vlastnického práva, pokračuje dovolatelka, přičemž zákon o konkursu a vyrovnání explicitně neřeší situaci, která nastala i v jejím případě, totiž, že správce konkursní podstaty do soupisu nezahrnul movité věci, které prodala pozdější úpadkyni. Za neopodstatněnou teorii soudu nemající oporu v platném právním řádu České republiky v této souvislosti dovolatelka označuje závěr soudu prvního stupně, že  vylučovací žalobou se lze domáhat jen vyloučení věcí, které správce konkursní podstaty do majetku konkursní podstaty sepsal.  Tvrdí, že správce konkursní podstaty by v takovém případě mohl kdykoliv na počátku  konkursu příslušnou věc do konkursní podstaty nezahrnout, aby si zajistil, že se vlastník věci  nebude moci domáhat jejího vydání. Nepodstatné je podle dovolatelky i to, že věci nebyly sepsány, jelikož se (již) nenacházely v držení  úpadkyně. Ani tato skutečnost nemohla způsobit ztrátu vlastnického práva, míní dovolatelka. Dovolatelka tvrdí, že žalobou podanou v této věci se vlastně domáhala vydání věcí, i když ji označila jinak („žaloba o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty“),  a i když touto žalobou žádala o vyloučení věcí ze soupisu (domnívajíc se, že žalobce /správně žalovaný/ tyto věci do soupisu zahrnul). Z toho, že ve vyjádření ze dne 23. března 2005 žádala, aby jí žalovaný vydal její věci uvedené v žalobě,  nebo aby jí namísto nich poskytl finanční plnění specifikované v žalobě a z prohlášení učiněného jejím zástupcem při jednání konaném 12. září 2005 (jímž navrhuje, aby byly vydány ty předměty, které byly sepsány a u ostatních aby byl žalovaný zavázán  k finančnímu plnění specifikovanému v žalobě)  dovolatelka dovozuje, že vlastně vždy žádala o vydání věcí, bez ohledu na to, zda byly zahrnuty do soupisu majetku konkursní  podstaty či nikoli. Dále dovolatelka uvádí, že výhrada vlastnického práva chrání prodávajícího před nezaplacením kupní ceny, a to i