29 Cdo 1115/2014 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1115/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2016 Spisová značka:29 Cdo 1115/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1115.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Právo Evropské unie Insolvence Podmínky řízení Dotčené předpisy:čl. 17 Nařízení (ES) č. 1346/2000 Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:13. 6. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1115/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobce CDV-1, Ltd., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London, EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 4150216, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, PSČ 110 00, proti žalovaným 1/ KC - CZ Holding, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Vítkovická 3276/2a, PSČ 702 00, identifikační číslo osoby 26237776, a 2/ M. F. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, o námitkách druhého žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 424/2010, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č. j. 9 Cmo 470/2012-75, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. února 2013, č. j. 9 Cmo 470/2012-75, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze vydal na základě návrhu žalobce (CDV-1, Ltd.) dne 31. ledna 2011 směnečný platební rozkaz, č. j. 54 Cm 424/2010-17, kterým uložil žalovaným (KC - CZ Holding, s. r. o. a M. F. K.) zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 5 647 029 Kč s 6% úrokem od 24. listopadu 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 18 823,43 Kč a náklady řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. srpna 2012, č. j. 54 Cm 424/2010-53, zastavil řízení ve vztahu ke druhému žalovanému (bod I. výroku), vydaný směnečný rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému zrušil (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení druhého žalovaného a o nákladech státu (body III. a IV. výroku). Vyšel přitom z toho, že: 1/ Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, podaným u soudu prvního stupně dne 9. prosince 2010, domáhal po žalovaných plnění ze směnky vlastní vystavené v Praze dne 22. února 2002 prvním žalovaným na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 5 647 029 Kč, se splatností dne 23. listopadu 2010 v Praze, za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný. 2/ Ve včas podaných námitkách, jimiž se bránil povinnosti uložené mu shora označeným směnečným platebním rozkazem, druhý žalovaný uvedl, že na jeho majetek bylo Okresním soudem v Rosenheimu zahájeno dne 31. března 2005 insolvenční řízení pod spisovou značkou IN 307/04, což doložil stejnopisem tohoto rozhodnutí. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně nejprve dovodil, že insolvenční řízení na majetek druhého žalovaného bylo zahájeno před tím, než žalobce uplatnil svoji směnečnou pohledávku, která podléhá přihlášce do insolvenčního řízení, žalobou. Přitom zdůraznil, že podle článku 17 Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000, o úpadkovém řízení (dále jen „nařízení“), má rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení podle článku 3 odst. 1 bez dalších formálních náležitostí v kterémkoli členském státě stejné účinky jako podle právních předpisů státu, který řízení zahájil. V dané věci je tak třeba věc posuzovat podle právního řádu Spolkové republiky Německo, který v zákoně o insolvenčním řízení ze dne 5. října 1994 (BGBi.IS.2866) v § 87 stanoví, že insolvenční věřitelé mohou své pohledávky uplatnit jen v insolvenčním řízení. Věřitelé tak zahájením insolvenčního řízení ztrácejí možnost uplatňovat své pohledávky jinak než v zahájeném insolvenčním řízení. Z toho soud prvního stupně dovodil, že žalobce neměl „aktivní legitimaci“ k zahájení tohoto řízení ve vztahu ke druhému žalovanému, což je podmínka, k níž soud musí přihlížet ve smyslu ustanovení § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), kdykoli za řízení. Protože jde o nedostatek podmínky řízení neodstranitelný, soud prvního stupně řízení ve vztahu ke druhému žalovanému podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a zároveň vůči němu směnečný platební rozkaz zrušil. K uvedenému soud prvního stupně dodal, že v insolvenčním řízení vůči druhému žalovanému bylo dne 10. května 2011 rozhodnuto o prominutí zbytku dluhu, přičemž z odůvodnění rozhodnutí Obvodního soudu v Rosenheimu je zřejmé, že pohledávky, kromě vyjmenovaných, se staly nevymahatelnými, „tedy bez zániku práva“. Podle soudu prvního stupně však otázka, zda žalobce přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení či zda ji druhý žalovaný v insolvenčním řízení přiznal a zda ji lze eventuálně (v případě nepřiznání dlužníka) v zákonné lhůtě znovu projednat, již není předmětem tohoto řízení. Proto se jí dále nezabýval. K tomu dále poznamenal, že rozhodnutí v insolvenčním řízení je navíc datováno až po vydání směnečného platebního rozkazu, takže by ani v případě existence aktivní legitimace žalobce nemohlo mít jakýkoliv vliv na přezkum správnosti vydání směnečného platebního rozkazu. K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se nevydává. Odvolací soud – cituje ustanovení § 175 odst. 1 první věty o. s. ř. a články 16 odst. 1 a 17 odst. 1 nařízení – zdůraznil, že druhý žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu pouze uvedl, že před podáním směnečné žaloby bylo proti němu zahájeno insolvenční řízení u německého soudu, ale netvrdil, jaké účinky má toto řízení, které by dále byl povinen podle článku 17 odst. 1 nařízení uznat i český soud. Protože zásada „iura novit curia" (soud zná právo) se vztahuje na české právo, na právo Evropské unie a na normy mezinárodního práva, kterými je Česká republika vázána, avšak nikoliv na německé právo, pak chtěl-li druhý žalovaný dosáhnout toho, aby se v daném řízení u českého soudu uplatnila ustanovení německého insolvenčního zákona (týkající se účinků rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení), měl v námitkách tvrdit obsah těchto ustanovení a svá tvrzení prokázat. Druhý žalovaný však nic takového neučinil, proto podle odvolacího soudu soud prvního stupně překročil rámec podaných námitek, když z vlastní iniciativy začal zjišťovat, jaké účinky má podle německého práva zahájení insolvenčního řízení. Nad rámec uvedeného (pro případ, že by tento závěr byl nesprávný) odvolací soud uvedl, že z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Rosenheimu ze dne 22. června 2012, sp. zn. IN 307/04, plyne, že insolvenční řízení bylo dne 26. července 2006 (před podáním směnečné žaloby) zrušeno po provedeném konečném rozvrhu. Z uvedeného dovodil, že „i při vzetí v úvahu těchto okolností“ nelze učinit závěr, že by v době podání směnečné žaloby a ke dni vydání směnečného platebního rozkazu existovala překážka probíhajícího insolvenčního řízení vůči druhému žalovanému. Proti usnesení odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně, event. aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, do jaké míry se procesní zásada „soud zná právo“ uplatní také na cizozemské právní předpisy a do jaké míry je soud povinen si znění a význam relevantních cizozemských právních předpisů z úřední povinnosti zjišťovat. Má za to, že právní posouzení této otázky odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, k čemuž cituje pasáž z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 3529/2010. Na podporu svého závěru, podle něhož měl odvolací soud v souladu s ustáleným výkladem zásady „iura novit curia" z úřední povinnosti sám zjišťovat obsah cizího (německého práva), použitelného v dané věci na základě článku 17 nařízení, jakýmkoliv dostupným způsobem, dovolatel dále argumentuje i poukazem na ustanovení § 23 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (účinného od 1. ledna 2014). V něm podle dovolatele zákonodárce formuloval zásadu „iura novit curia“ již zcela jedno