29 Cdo 1387/2014 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1387/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2016 Spisová značka:29 Cdo 1387/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1387.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Uplatňování pohledávky Insolvenční řízení Odstoupení od smlouvy Lhůty Vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy Dotčené předpisy:§ 168 odst. 2 písm. h) IZ. ve znění do 31.12.2013 § 253 IZ. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1387/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce statutárního města Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, PSČ 361 20, identifikační číslo osoby 00254657, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, Jateční 2121/6, PSČ 360 01, proti žalovanému První konkursní v. o. s., se sídlem v Praze 4, Severozápadní II č. 32/306, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 26424568, jako oddělenému insolvenčnímu správci dlužníka AC Start Karlovy Vary, identifikační číslo osoby 18226248, o zaplacení 6 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 393/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 13 Co 373/2013-122, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 10. dubna 2013, č. j. 30 C 393/2012-55, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, kterou se žalobce (statutární město Karlovy Vary) domáhal po žalovaném (První konkursní v. o. s., jako oddělenému insolvenčním správci dlužníka AC Start Karlovy Vary) zaplacení částky 6 000 000 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1/ Žalobce jako budoucí kupující a budoucí oprávněný uzavřel s dlužníkem jako budoucím prodávajícím a budoucím povinným dne 1. června 2009 smlouvu o smlouvě budoucí kupní a smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene (dále jen „smlouva“). Předmětem smlouvy byl budoucí prodej a budoucí zřízení věcného břemene k pozemku parcelní číslo 598/18 v katastrálním území T. za kupní cenu ve výši 7 978 800 Kč. Část kupní ceny ve výši 1 978 800 Kč měla být uhrazena zápočtem provedeným přímo v kupní smlouvě, část ceny ve výši 6 000 000 Kč měl žalobce zaplatit dlužníkovi. 2/ Dne 5. června 2009 zaplatil žalobce dlužníkovi částku 6 000 000 Kč. 3/ Usnesením ze dne 11. července 2012, č. j. KSPL 29 INS 15471/2011-A-62, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zjistil úpadek dlužníka a usnesením ze dne 7. srpna 2012, č. j. KSPL 29 INS 15471/2011-B-1, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 4/ V době prohlášení konkursu nebyla ještě smlouva zcela splněna a insolvenční správce se ve lhůtě 15 dnů od prohlášení konkursu nevyjádřil tak, že smlouvu splní. 5/ Usnesením ze dne 17. září 2012, č. j. KSPL 29 INS 15471/2011-B-6, insolvenční soud ustanovil žalovaného odděleným insolvenčním správcem „k přezkoumání pohledávek věřitele č. 6 statutární město Karlovy Vary“. 6/ Žalobce požádal žalovaného o zaplacení částky 6 000 000 Kč, což žalovaný dopisem ze dne 18. října 2012 odmítl. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje § 253 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že uplynutím lhůty 15 dnů od prohlášení konkursu na majetek dlužníka nastaly účinky odstoupení od smlouvy, neboť insolvenční správce se nevyjádřil, že smlouvu splní, ani smlouvu nesplnil. K tomu dodal, že § 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona sice stanoví, že pohledávky na vrácení plnění ze smluv, od nichž bylo odstoupeno, jsou pohledávkami za majetkovou podstatou, k tomuto ustanovení je však speciálním § 253 odst. 4 insolvenčního zákona, podle něhož odstoupí-li insolvenční správce od smlouvy, může druhý účastník smlouvy uplatňovat náhradu tím způsobené škody přihláškou pohledávky. Soud prvního stupně tak dovodil, že pouze pohledávky věřitele z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu jsou pohledávkami za majetkovou podstatou podle § 253 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona. Naopak podle § 253 odst. 4 věty první insolvenčního zákona může při odstoupení od smlouvy insolvenčním správcem druhý účastník požadovat „nárok pojmenovaný jako náhrada tím způsobené škody“, což musí učinit přihláškou pohledávky. Kdyby bylo úmyslem zákonodárce takový nárok uspokojovat jako pohledávku za majetkovou podstatou, stanovil by to podle soudu prvního stupně výslovně, jak to učinil v případě pohledávek z pokračování smlouvy. Z uvedeného podle soudu prvního stupně plyne, že vymáhaný nárok není pohledávkou za majetkovou podstatou, ale pohledávkou, kterou měl žalobce řádně uplatňovat přihláškou pohledávky v insolvenčním řízení. K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud, vycházeje ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, se ztotožnil i s jeho právním posouzením věci. Rovněž odvolací soud dovodil, že § 253 odst. 4 insolvenčního zákona je ustanovením speciálním k § 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona. Podle § 253 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona je pouze pohledávka druhého účastníka z pokračování smlouvy po prohlášení konkursu pohledávkou za majetkovou podstatou. Podle odvolacího soudu právní úprava svědčí o tom, že zákon nehodlá upřednostnit pohledávku druhého účastníka smlouvy, jejímž předmětem je vzájemné plnění, tím, že by mohl požadovat vrácení jím poskytnutého plnění, neboť podle § 253 odst. 5 insolvenčního zákona druhý účastník smlouvy se nemůže domáhat vrácení částečného plnění, k němuž došlo před rozhodnutím o úpadku, proto, že za toto plnění neobdržel od dlužníka vzájemné plnění. Nárok druhého účastníka z odstoupení od smlouvy insolvenčním správcem podle § 253 odst. 4 věty první insolvenčního zákona tak podle odvolacího soudu „konvertuje v náhradu škody“, kterou tato osoba může uplatňovat přihláškou pohledávky, když nejde o nárok za majetkovou podstatou dlužníka. Odvolací soud konečně neměl za důvodnou ani námitku žalobce, který tvrdil, že neměl možnost si přihlásit pohledávku v přihlašovací lhůtě, když k odstoupení od smlouvy došlo až po uplynutí lhůty k přihlašování pohledávek. Potud argumentoval § 173 odst. 3 insolvenčního zákona s tím, že žalobce si měl svou pohledávku za dlužníkem přihlásit jako podmíněnou. K tomu odvolací soud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. července 2009, č. j. KSOS 36 INS 1078/2009, 2 VSOL 196/2009-P30-11, a ze dne 25. února 2010, č. j. KSBR 31 INS 2875/2009, 2 VSOL 417/2009-P339-8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné pro řešení dosud nezodpovězené otázky „zda nároky věřitelů na vrácení plnění ze smluv zaniklých fikcí odstoupení podle § 253 odst. 2 insolvenčního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, jsou pohledávkami za podstatou anebo jde o pohledávky, které je nutné přihlásit“, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tj. namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhoví. Dovolatel nesouhlasí s názorem soudů nižších stupňů, že § 253 a 168 odst. 2 písm. h/ insolvenčního zákona jsou ustanoveními ve vztahu speciality. Má za to, že tato ustanovení se vzájemně doplňují, když § 168 insolvenčního zákona vymezuje pohledávky za podstatou, zatímco § 253 insolvenčního zákona upravuje některé důsledky prohlášení konkursu. „Ne-specialitu“ pak podporuje i systematické řazení obou norem, z nichž každá patří do jiné části insolvenčního zákona. Dále dovolatel považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož došlo odstoupením od smlouvy ke konvertování pohledávky na vrácení plnění ze zaniklých smluv na pohledávku na náhradu škody. Odstoupení od smlouvy totiž zakládá nárok na vrácení poskytnutých plnění podle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), vždy, zatímco náhrada škody je sekundární nárok vznikající pouze tehdy, pokud vznikne škoda v důsledku odstoupení. Na podporu svého názoru odkazuje na „rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dne 26. 9. 2012 sp. zn. 2 VSPH 196/2012“ (jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2012, č. j. MSPH 60 INS 628/201