29 Cdo 1506/2007 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1506/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně N., s. r. o., , zastoupené JUDr. T. S., advokátem, , proti žalovanému JUDr. V. M., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadkyně J. R. V. - velkoobchod s k.(1871), spol. s r. o., , za účasti M. s. z. v P., o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 367/99, o dovolání žalovaného a Městského státního zastupitelství v Praze proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo 238/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2007, č.j. 13 Cmo 238/2006-395, takto: I. Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo 238/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2007, č.j. 13 Cmo 238/2006-395, o nákladech řízení, se odmítá. II. Dovolání Městského státního zastupitelství v Praze se odmítá. III. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 238/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2007, č.j. 13 Cmo 238/2006-395, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2006, č.j. 13 Cmo 238/2006-379, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2007, č.j. 13 Cmo 238/2006-395, potvrdil ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 17. března 2006, č.j. 24 Cm 367/99-343, ve znění opravného usnesení ze dne 10. ledna 2007, č.j. 24 Cm 367/99-393, jímž Městský soud v Praze vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně J. R. V. - velkoobchod s k. (1871), spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“, popř. „dlužnice“) ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“). Odvolací soud vyšel z toho, že: 1/ v řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužnice vedeném k návrhu věřitele K. P., a. s. Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 19. ledna 1994, č.j. K 77/92-71, vyhověl návrhu dlužnice na povolení ochranné lhůty [§ 5 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“]; 2/ dne 18. dubna 1994 podala dlužnice návrh na vyrovnání; 3/ Krajský obchodní soud v Praze usnesením ze dne 20. dubna 1994 č.j. K 77/92-87, prohlásil konkurs na majetek dlužnice; 4/ Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. června 1994, č.j. 4 Ko 63/94-122, usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že o návrhu na prohlášení konkursu bylo rozhodnuto v rozporu s ustanoveními § 5e a § 5f ZKV (za běhu ochranné lhůty byl podán návrh na vyrovnání, o němž nebylo rozhodnuto); 5/ usnesením ze dne 5. srpna 1996, č.j. K 56/92-107, Krajský obchodní soud v Praze spojil řízení o prohlášení konkursu na majetek dlužnice dosud vedená pod sp. zn. K 56/92 a K 77/92 ke společnému řízení a prohlásil konkurs na majetek dlužnice; 6/ dne 14. března 1994 uzavřely žalobkyně a dlužnice kupní smlouvu (dále jen „první kupní smlouva“), podle níž dlužnice prodala žalobkyni sporné nemovitosti za cenu 80,000.000,- Kč (jejíž zaplacení před podpisem smlouvy žalobkyně a dlužnice ve smlouvě potvrdily), s tím, že prodej byl realizován „ve snaze dostát závazkům a v rámci reálných možností se vypořádat s pohledávkami věřitelů“ (viz notářský zápis NZ 70/94, N 77/94 sepsaný 14. března 1994 JUDr. B. H.); 7/ v katastru nemovitostí je jako vlastník sporných nemovitostí vedena žalobkyně; 8/ posudkem zpracovaným dne 7. února 1994 znalcem M. H. byla cena sporných nemovitostí „úředně odhadnuta“ na částku 30,682.691,57 Kč; 9/ hodnota sporných nemovitostí ke dni prodeje dle znaleckého posudku zpracovaného „V., N. v. o. s.“ (pravděpodobně šlo o V. & N., v. o. s.) činila 69,306.017,- Kč; 10/ obvyklá cena sporných nemovitostí podle stavu ke dni 19. července 1999 dle posudku J. H. ze dne 29. listopadu 1998 činila 111,507.370,- Kč; 11/ podle vyjádření v důvodech rozhodnutí soudu prvního stupně vyjmenovaných realitních kanceláří z března 1994 nikdo o sporné nemovitosti neprojevil zájem; 12/ dne 14. března 1994 byla mezi žalobkyní a dlužnicí uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor nacházejících se v jedné ze sporných nemovitostí; 13/ dne 6. dubna 1994 byla mezi J. B. (jako prodávajícím) a dlužnicí (jako kupující) uzavřena kupní smlouva (dále jen „druhá kupní smlouva“), jejímž předmětem byly drahé kameny popsané v posudcích znalce I. T., oceněné částkou 100,447.345,- Kč, s tím, že cena byla dohodnuta ve výši 80,000.000,- Kč; 14/ posudkem znalce Dr. J. H. ze dne 20. ledna 1999 byla určena celková cena drahých kamenů částkou 9,628.864,- Kč; 15/ v dražbě provedené dne 3. prosince 2003 se drahé kameny prodat nepodařilo; 16/ výzva konkursního soudu k podání žaloby o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku o konkursní podstaty úpadkyně (usnesení ze dne 11. srpna 1999, č.j. K 96/92-466) byla žalobkyni doručena 6. září 1999 a žaloba podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV byla soudu doručena 30. září 1999, tj. ve lhůtě určené konkursním soudem. S odkazem na ustanovení § 42 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud - setrvávaje na závěrech formulovaných v usneseních ze dne 29. března 2004, č.j. 13 Cmo 71/2004-73 a ze dne 28. ledna 2005, č.j. 13 Cmo 459/2004-137 (jimiž byla zrušena usnesení, kterými soud prvního stupně opakovaně zastavil řízení ve věci pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v padělaném podpisu jednatele žalobkyně E. P. na žalobě) - zdůraznil, že předpokladem jakéhokoli právního úkonu učiněného v písemné formě je podpis osoby, jež takovým způsobem projevila svou vůli. V projednávané věci „se autor podpisu ke svému podpisu jako projevu jeho vůle hlásí“ a pravost podpisu popírá třetí osoba (žalovaný), tj. předmětem dokazování je „nepravost podpisu“. Jelikož v daném případě nebyl prokázán opak, tj. nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že podpis na žalobě není podpisem jednatele žalobkyně E. P. (závěr znaleckého posudku, který s pravděpodobností blížící se jistotě pravost podpisu vyloučil, neznamená, že by nemohlo jít o pravý podpis učiněný např. levou rukou), dovodil, že žaloba byla „řádně podepsána“. Dále se odvolací soud - cituje ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - zabýval otázkou (ne)platnosti první kupní smlouvy. V této souvislosti dovodil, že „předpokladem neplatnosti“ smlouvy jako dvoustranného právního úkonu „je třeba shledat neplatnost úkonů obou stran, tj. jak prodávajícího, tak kupujícího, neboť nelze přičítat kupujícímu k tíži další chování prodávajícího, o němž nevěděl“. Bylo tak na žalovaném, aby „tvrzený úmysl vyvedení sporných nemovitostí z majetku úpadkyně“ (ve vazbě na druhou kupní smlouvu) prokázal u obou smluvních stran. V řízení pak nebylo prokázáno, že by žalobkyně věděla o úmyslu úpadkyně vyvést sporné nemovitosti z majetku úpadkyně bez náhrady „v důsledku uzavření“ nevýhodné druhé kupní smlouvy, přičemž takový „úmysl a cíl“ pouze na straně úpadkyně nemohl mít za následek neplatnost první kupní smlouvy. V této souvislosti odvolací soud „konstatoval“, že „otázka zaplacení kupní ceny“ dle první kupní smlouvy ve výši 80,000.000,- Kč nemá pro posouzení (ne)platnosti této smlouvy žádný význam, když „právní předpisy umožňují prodávajícímu postupovat tak, aby kupní cena byla na prodávajícím nakonec vymožena“. Z hlediska žalovaným namítané neúčinnosti první kupní smlouvy odvolací soud především akcentoval, že smyslem ochranné lhůty (§ 5a a násl. ZKV) je umožnit dlužníkovi, aby vlastními silami urychleně konsolidoval své majetkové poměry. Může tak činit zpravidla zpeněžením svého majetku, s tím, že získá-li peněžní prostředky k úhradě svých splatných pohledávek, odvrátí tím prohlášení konkursu na svůj majetek. „Proti zneužití tohoto právního institutu v neprospěch věřitelů zákonodárce prohlásil některé úpadcovi úkony za splnění určitých podmínek ze zákona za neúčinné“ [§ 5d písm. e) ZKV]. V projednávané věci ovšem první kupní smlouva takovým úkonem není, když nezkracuje zájmy věřitelů na uspokojení jejich pohledávek. Sjednaná kupní cena je totiž vyšší než cena odhadní („cca 30,6 resp. 69,3 mil. Kč“) a znalecký posudek Jiřího Humla byl vypracován podle stavu sporných nemovitostí ke dni 19. července 1999 a nikoli podle stavu k datu uzavření první kupní smlouvy, pročež je z hlediska posuzování adekvátnosti sjednané ceny nepoužitelný. V této souvislosti odvolací soud nepřitakal závěru Vrchního soudu v Praze vyjádřenému v usnesení ze dne 2. února 1996, č.j. 4 Ko 161/94-204, podle něhož je ze zákona neúčinný i takový právní úkon úpadce, „kdy není jisté, zda plnění, jež z tohoto právního úkonu prodávající úpadce získá, bude vynaloženo ve prospěch jeho věřitelů“, když jeho akceptací by bylo úpadkyni znemožněno za