29 Cdo 1627/2011 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1627/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 7. 2013 Spisová značka:29 Cdo 1627/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1627.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Investiční fond Investiční společnost Konkurs Dotčené předpisy:§ 398 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:26. 8. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1627/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce RESIL TRADE, s. r. o., se sídlem v Dolní Lomné 51, pošta Jablunkov, PSČ 739 91, identifikační číslo osoby 25818376, zastoupeného Mgr. Danielem Siwy, advokátem, se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 87/2, PSČ 737 01, proti žalovanému Mgr. L. R., jako správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo osoby 41034261, o určení pravosti nevykonatelných pohledávek, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 90/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. prosince 2010, č. j. 6 Cmo 68/2010-70, takto: I. Dovolání proti té části prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. prosince 2010, č. j. 6 Cmo 68/2010-70, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2010, č. j. 32 Cm 90/2008-48, v zamítavém výroku o věci samé ohledně požadavku na určení pravosti pohledávek z titulu náhrady škody ve výši 6.100.000,- Kč, 2.000.000,- Kč, 4.700.000,- Kč a v rozsahu částky 3.000.000,- Kč z požadavku na určení pravosti pohledávky ve výši 8.000.000,- Kč, se odmítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 28. ledna 2010, č. j. 32 Cm 90/2008-48, zamítl Krajský soud v Ostravě žalobu (podanou 19. září 2008), kterou se žalobce (RESIL TRADE, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a. s. „v likvidaci“) určení, že má za úpadcem po právu pohledávky z titulu náhrady škody ve výši 8.872.000,- Kč, 6.100.000,- Kč, 2.000.000,- Kč, 4.700.000,- Kč a 8.000.000,- Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Leavia investiční společnost a. s. (dále jen „investiční společnost“) uzavřela 4. srpna 1994 s pozdějším úpadcem jako depozitářem smlouvu o výkonu funkce depozitáře č. 09/94, v níž investiční společnost prohlásila, že podle povolení Ministerstva financí ze dne 18. března 1993 vytvořila podílový fond pod označením „ULTRAPOŽITKOVÝ“ Leavia invest. spol., a. s. podílový fond (dále jen „podílový fond“), jenž má ve správě. 2/ Pozdější úpadce jako depozitář zřídil pro podílový fond označený účet (dále jen „účet podílového fondu“). 3/ Ve dnech 10. listopadu a 14. listopadu 1995 vybrala investiční společnost z účtu podílového fondu v hotovosti na přepážce pozdějšího úpadce vždy částku 5 miliónů Kč. 4/ Dne 28. července 1995 vybrala investiční společnost z účtu podílového fondu v hotovosti na přepážce pozdějšího úpadce částku 3,5 miliónů Kč. 5/ Dne 28. července 1995 byla z účtu podílového fondu převedena částka 1,5 miliónu Kč na účet společnosti Leavia Investment a. s. (dále jen „společnost L“) vedený u Moravia Banky a. s. 6/ Další částky (až do výše 22, 8 miliónů Kč) byly vyplaceny společnosti L v hotovosti z pokladny investiční společnosti v době od 21. března 1996 do 7. června 1996. 7/ Usnesením ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 K 10/2003 prohlásil Krajský soud v Ostravě konkurs na majetek úpadce. 8/ Žalobce přihlásil nevykonatelné pohledávky v celkové výši 29.672.000,- Kč do konkursu vedeného na majetek úpadce dne 21. října 2003, s tím, že škoda vznikla v původní výši 22.597.000,- Kč a žalobce pohledávky (již ve výši 29.672.000,- Kč) nabyl veřejnou dražbou dobrovolnou od investiční společnosti dne 21. března 2002. 9/ Společnost L do podání přihlášky vrátila z poskytnutých prostředků pouze částku 203.000,- Kč; cenné papíry investiční společnosti nepředala. 10/ Správce konkursní podstaty popřel pohledávky žalobce při přezkumných jednáních co do pravosti. 11/ Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2008, č. j. 54 T 2/2004-1981, byl J. T. (dále jen „J. T.“) uznán vinným z trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, jehož se dopustil mimo jiné tím, že využíval svého vlivu a postavení v označených obchodních společnostech (včetně společnosti L, investiční společnosti a podílového fondu) které spolu byly úzce kapitálově a personálně propojeny, k tomu aby odčerpal finanční prostředky z aktiv označených podílových fondů a užil je pro aktivity jiných obchodních společností, zejména (též) společnosti L. Tím mimo jiné způsobil škodu podílovému fondu ve správě investiční společnosti v celkové výši 22.800.391,- Kč. Na tomto základě soud - vycházeje především z ustanovení § 23 odst. 2 a 4 a § 24 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - dospěl k následujícím závěrům. 1/ K aktivní věcné legitimaci žalobce. S přihlédnutím k ustanovení § 5 odst. 2 a § 14 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění zákonů č. 591/1992 Sb. a č. 600/1992 Sb., musí investiční společnost též vymáhat pohledávky vzniklé v souvislosti s majetkem v podílovém fondu a je tedy aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody vzniklé na majetku v podílovém fondu, byť nešlo o škodu, která vznikla jí samé. Jelikož žalobce nabyl pohledávku představující tvrzenou škodu dražbou, je tím dána jeho aktivní legitimace ve sporu. 2/ K promlčení. Soud - cituje ustanovení § 387 odst. 1 a 2, § 388 odst. 1, § 392 odst. 1, § 397 a § 398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) - dovodil, že v situaci, kdy poslední částka byla vyplacena 7. června 1996, začala běžet čtyřletá promlčecí doba v červenci 1996 (poté, co investiční společnost obdržela písemné sdělení pozdějšího úpadce o pohybech na účtu podílového fondu) a uplynula v červenci 2000 (když žalobce pohledávku přihlásil do konkursu až 21. října 2003). Soud zkoumal promlčení též ve vztahu k případné „realizaci“ smluv o zprostředkování uzavřených 10. listopadu 1995, 18. března 1996, 15. dubna 1996 a 3. června 1996 vždy mezi investiční společností jako zájemcem na straně jedné a společností L jako zprostředkovatelem na straně druhé, uzavřené vždy na 1 rok, uváděje, že promlčecí doba by v takovém případě začala běžet ode dne následujícího po zániku smluv uplynutím doby a skončila by uplynutím čtyř let, tj. v případě poslední smlouvy dne 4. července 2001. Námitka promlčení vznesená žalovaným je proto důvodná. 3/ K odpovědnosti depozitáře za škodu. Soud poukázal na ustanovení § 415 a § 420 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a na ustanovení § 31 a § 32 zákona č. 248/1992 Sb., s tím, že zásadní otázkou sporu je otázka, zda depozitáře lze činit odpovědným za škodu, která měla vzniknout výběrem finančních prostředků z účtu podílového fondu vedeného u depozitáře a výběrem finančních prostředků v hotovosti z pokladny investiční společnosti, respektive zda v takovém případě existuje příčinná souvislost mezi jednáním depozitáře a případnou škodou. Přitom soud uzavřel, že depozitář investičního fondu neměl ze zákona povinnost „úplné kontroly majetku v podílovém fondu“. Neměl totiž k dispozici ani žádné zákonné prostředky k tomu, aby mohl provádět kontrolu výše finančních prostředků v pokladně investiční společnosti. Ani při výběru finančních prostředků v hotovosti u depozitáře nemohl depozitář činit dotazy k jakému účelu se tak děje a taková povinnost mu neplynula ani z uzavřené smlouvy. I kdyby tedy nárok žalobce nebyl promlčen, neporušil depozitář smluvní či zákonnou povinnost, která by zakládala jeho odpovědnost za škodu. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. prosince 2010, č. j. 6 Cmo 68/2010-70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, zdůrazňuje, že jelikož k hotovostním výběrům z účtu podílového fondu, k bezhotovostnímu převodu na účet společnosti L i k hotovostním výplatám prostředků z pokladny investiční společnosti došlo v době do 1. července 1996, je třeba posuzovat povinnosti depozitáře podle právní úpravy platné do tohoto data; přitom dospěl k následujícím závěrům. 1/