29 Cdo 167/2021

Usnesením ze dne 4. října 2000, č. j. 52 K 92/97-941, Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) zprostil výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce Ing. Miroslava Štveráka, novou správkyní konkursní podstaty úpadce ustavil JUDr. Jaroslavu Šafránkovou a dosavadnímu správci konkursní podstaty úpadce uložil předat funkci nové správkyni do 15 dnů od doručení usnesení.

Odvolání společnosti L U P E M I, s. r. o. (dále jen „společnost L“) proti usnesení konkursního soudu ze dne 4. října 2000 odmítl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. července 2010, č. j. 1 Ko 34/2010-6194, jako podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn.

Dovolání úpadce a společnosti L proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2010, odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. května 2011, č. j. 29 Cdo 1688/2011-7064, jako subjektivně nepřípustné.

Usnesením ze dne 28. srpna 2012, č. j. 1 Cm 48/2010-92, konkursní soud zamítl žalobu pro zmatečnost, kterou se společnost L domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2010 (bod I. výroku), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).

O odvolání úpadce a společnosti L proti usnesení konkursního soudu ze dne 28. srpna 2012, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. června 2019, č. j. 11 Cmo 2/2018-205, tak, že odvolání úpadce proti bodu I. výroku odmítl (první výrok), usnesení soudu prvního stupně potvrdil (na základě odvolání společnosti L) [druhý výrok] a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti usnesení Vrchního soudu ze dne 20. června 2019 podal úpadce včasné dovolání, které Nejvyšší soud odmítl.

Dovolání je z části objektivně nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když dovolání proti prvnímu a třetímu výroku napadeného rozhodnutí není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod č. 174, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sb. rozh. obč.).

Není-li dovolání přípustné proti prvnímu výroku napadeného usnesení (jež odvolací soud odůvodnil tím, že úpadce není – ve smyslu § 218 písm. b/ o. s. ř. – osobou k podání odvolání oprávněnou), pak nelze otázku, zda úpadce byl osobou oprávněnou k podání odvolání řešit prejudiciálně při projednání jeho dovolání proti druhému výroku (jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu k odvolání jiného odvolatele – společnosti L) a je nutno uzavřít, že úpadce potud není osobou k podání dovolání oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).

Jinak řečeno, osoba (úpadce), jejíž odvolání proti usnesení konkursního soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost odvolací soud odmítl jako podané někým, kdo k němu nebyl oprávněn (§ 218 písm. b/ o. s. ř.), není oprávněna k podání dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o zamítnutí žaloby pro zmatečnost na základě odvolání jiné osoby (společnosti L). Srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3236/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2014, pod č. 145.

Nejvyšší soud proto odmítl dovolání úpadce proti druhému výroku napadeného usnesení dle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř. jako subjektivně nepřípustné.

Absence výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněna tím, že žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí vydanému v konkursním řízení (ve fázi po prohlášení konkursu), kde platí § 33 odst. 1 písm. b/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, proto se ani zde o náhradě nákladů řízení nerozhoduje.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2007) plyne z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K tomu srov. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněného pod č. 16/2009 Sb. rozh. obč.).