29 Cdo 1738/2015 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1738/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2017 Spisová značka:29 Cdo 1738/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1738.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Akcie Akciová společnost Právní úkony Představenstvo Dotčené předpisy:§ 66 odst. 3 obch. zák. § 37 odst. 1 obč. zák. § 161 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:23. 6. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1738/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. P. S., zastoupeného Mgr. Janem Zapotilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, PSČ 110 00, proti žalované Credoma a. s., se sídlem v Praze, Karolinská 661/4, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 27196062, zastoupené Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, o zaplacení 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 144/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2014, č. j. 7 Cmo 190/2013-136, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.374 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 7. září 2012 se žalobce domáhal zaplacení 200.000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti žalované (plynoucí ze smlouvy o výkonu funkce člena představenstva) „umožnit“ žalobci nabýt akcie žalované. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. ledna 2013, č. j. 73 Cm 144/2012-77, zamítl žalobu o zaplacení 200.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vyšel přitom zejména z toho, že: 1) Žalobce byl rozhodnutím jediného akcionáře žalované ze dne 19. srpna 2008 jmenován s účinností od 1. října 2008 členem představenstva žalované. 2) Základní kapitál žalované byl rozdělen na 100 kmenových akcií na jméno v listinné podobě o jmenovité hodnotě 20.000 Kč. 3) Žalobce a žalovaná uzavřely dne 20. srpna 2008 smlouvu o výkonu funkce (dále též jen „smlouva“), jejíž článek 4. 4. určoval: „Smluvní strany sjednávají, že po uplynutí 12 měsíců uspokojivého výkonu funkce bude členovi představenstva přiděleno opční právo na 660 zaměstnaneckých akcií společnosti“. 4) Žalobce dopisem ze dne 16. dubna 2012 uplatnil u žalované nárok na 5 akcií žalované. Žalovaná nárok žalobce odmítla. 5) Dopisem ze dne 14. srpna 2012 žalobce vyzval žalovanou k náhradě škody ve výši 21.331.000 Kč, způsobené porušením povinnosti vydat žalobci 5 akcií žalované. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že ujednání článku 4. 4. smlouvy je neplatné pro neurčitost podle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť z něj nelze zjistit, zda „opční právo mělo být přiděleno úplatně či bezúplatně“, akcie jsou specifikovány neurčitě a opční právo je „prakticky nerealizovatelné“. Zaměstnanecké akcie navíc zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), jako druh akcií neupravoval a jejich vydání nepřipouštěl. Podle soudu prvního stupně opční právo lze sjednat pouze k akciím na majitele (jež žalovaná nevydala) a předpokladem pro „přidělení opčního práva“ bylo schválení opčního programu valnou hromadou (k tomu rovněž nedošlo). Nehledě k uvedenému, žalobce neprokázal, že předpoklad pro „přidělení opce“, tj. uspokojivý výkon funkce, splnil. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, změnil jej co do výše náhrady nákladů řízení (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud provedl důkaz listinou označenou jako „důvěrný dokument“ ze dne 11. srpna 2008, z níž zjistil, že žalovaná (jednající místopředsedou představenstva) nabídla žalobci „pozici vedoucího útvaru financí, jejíž držitel zasedá v představenstvu“. Nabídla mu také odměny a benefity, mezi nimiž byl i „plán dlouhodobých pobídek (opční akcie), a to konkrétně po 12 měsících nepřerušeného zaměstnaneckého poměru zařazení do plánu dlouhodobých pobídek s opcí na 660 zaměstnaneckých akcií.“ Oproti soudu prvního stupně odvolací soud „nevzal za prokázáno“, že článek 4. 4. smlouvy je neplatným ujednáním. Z listiny ze dne 11. srpna 2008 dovodil, že žalovaná „přislíbila“ žalobci zařazení do plánu dlouhodobých pobídek s opcí na 660 zaměstnaneckých akcií; jde však o pouhý příslib, nikoliv o opční smlouvu. Právo na koupi 5 akcií však žalobci mohlo vzniknout až uzavřením opční smlouvy a pouze opční smlouva by při splnění podmínek v ní sjednaných mohla založit povinnost žalované převést na žalobce 5 akcií žalované v důsledku jím uplatněného opčního práva. Tato smlouva však uzavřena nebyla, a nebyla tak prokázána „existence závazku žalované převést na žalobce 5 akcií“. Nedošlo-li k uzavření opční smlouvy, nepřichází v úvahu ani (žalobcem uvažovaná) aplikace § 268 obch. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá ve vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a dále otázky, jíž odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá (jako dosud neřešené) otázku „podmínek zvýhodněného nabytí akcií na základě smluvního závazku mezi společností a třetí osobou“, nezbytnosti opční smlouvy a jejích náležitostí, a otázku odpovědnosti za porušení slibu podle § 3030 a § 3 odst. 2 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a dále – posuzováno podle obsahu dovolání – otázku pravidel výkladu právního úkonu (při jejímž řešení se odvolací soud podle dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu). Podle přesvědčení dovolatele není ujednání článku 4. 4. smlouvy ani neplatné (jak dovodil soud prvního stupně), ani nepředstavuje „v podstatě nezávazný slib“, k jehož realizaci je zapotřebí uzavřít opční smlouvu (jak uzavřel odvolací soud). Opční právo je přednostním právem na nabytí věci či práva. Zákonná úprava nestanoví, že by podmínkou nabytí akcií ve prospěch oprávněné osoby – jejich úplatného či bezúplatného převodu – bylo předchozí uzavření opční smlouvy. Ani účastníci řízení si nic takového neujednali. K převodu akcií tak může dojít „standardně“ způsobem předpokládaným zákonem č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, tj. předáním a rubopisem, aniž by strany musely uzavírat opční smlouvu. Článek 4. 4. smlouvy nepředstavuje ani smlouvu o smlouvě budoucí (což „evokuje“ názor odvolacího soudu), neboť neobsahuje „takový projev vůle stran“. Odvolací soud nerespektoval prioritu vůle stran při výkladu právního úkonu; k předpokládanému úmyslu smluvních stran vůbec nepřihlédl. V této souvislosti dovolatel poukazuje na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010. Při akceptaci názoru odvolacího soudu by se žalovaná mohla plnění sjednaného závazku vyhnout pouze tím, že „příslušnou smlouvu“ neuzavře. Sjednaným opčním právem lze rozumět právo dovolatele rozhodnout se, zda „případné akcie“ žalované po splnění podmínky řádného výkonu funkce přijme či nikoliv. Článek 4. 4. smlouvy lze podle dovolatele vyložit tak, že při splnění podmínky uspokojivého výkonu funkce budou dovolateli „přiděleny“ akcie žalované, rozhodne-li se opci uplatnit. Podle přesvědčení dovolatele označený článek smlouvy obsahuje všechny náležitosti nezbytné pro uplatnění nároku. Absenci ujednání o garantované pořizovací ceně akcií lze „snadno překlenout výkladem vůle účastníků smlouvy“. Garantovaná pořizovací cena akcií žalované v případě „uplatnění akciové opce dovolatelem měla odpovídat tržní ceně akcie v době vzniku nároku na akciovou opci, tj. k 1. říjnu 2009“. Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že by byť jen „pouhý slib“ žalovanou nezavazoval a za jeho porušení nenesla následky. Odkazuje na § 3030 a § 3 odst. 2 písm. a) o. z. a dovozuje, že takový závěr je v rozporu s legitimním očekáváním žalobce. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru o neplatnosti článku 4. 4. smlouvy, poukazuje dovolatel na § 268 obch. zák., maje za to, že neplatnost přivodila žalovaná a odpovídá tudíž za škodu v důsledku toho vzniklou. Žalovaná má dovolání za nepřípustné, jakož i nedůvodné. Ujednání článku 4. 4. smlouvy považuje pro neurčitost za nepla