29 Cdo 1774/2016 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1774/2016-85 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce HT Floor, s. r. o., se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 25576691, zastoupeného Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem, se sídlem v Brně - Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalovanému VČAS s. r. o., se sídlem v Praze 9, Dědická 1534, PSČ 190 16, identifikační číslo osoby 44266286, zastoupenému Mgr. Robertem Nachtmanem, advokátem, se sídlem v Praze 8 - Kobylisech, Klapkova 545/11, PSČ 182 00, o zaplacení částky 93.139,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 66/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 96 Co 233/2015-67, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 96 Co 233/2015-67 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. dubna 2015, č. j. 17 C 66/2014-41, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Rozsudkem ze dne 17. dubna 2015, č. j. 17 C 66/2014-41, Obvodní soud pro Prahu 9: 1/ Zamítl žalobu, kterou ze žalobce (HT Floor, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (VČAS s. r. o.) zaplacení částky 93.139,60 Kč s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 21. prosince 2009 do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 24.974,40 Kč (bod II. výroku). [2] Obvodní soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobce (jako zhotovitel) uzavřel dne 10. února 2004 se žalovaným (jako objednatelem) smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení drátkobetonových a železobetonových podlah, nájezdové rampy a objektové dilatace na určeném místě. Způsob určení ceny díla byl dohodnut částkou 658 Kč/m2 (bez daně z přidané hodnoty) pro drátkobetonové podlahy, částkou 458 Kč/m2 (bez daně z přidané hodnoty) pro železobetonové podlahy, částkou 728 Kč/m2 (bez daně z přidané hodnoty) pro nájezdovou rampu a částkou 900 Kč/m2 (bez daně z přidané hodnoty) pro objektovou dilataci. 2/ Žalobce předal dílo žalovanému bez vad a nedodělků 20. prosince 2004 a žalovaný mu uhradil na základě fakturované ceny díla ve výši 2.465.825,20 Kč (včetně daně z přidané hodnoty), splatné dne 10. ledna 2005, částku 2.362.219,10 Kč. 3/ Strany si ve smlouvě o dílo sjednaly záruční dobu v délce 60 měsíců a zádržné ve výši 5 % z ceny díla (bez daně z přidané hodnoty), které mělo být uvolněno (objednatelem) po uplynutí záruční doby. 4/ Žalobce (jako postupitel) uzavřel se společností HT WOOD, s. r. o., (dále jen „společnost HT W“) [jako postupníkem] dne 12. prosince 2012 smlouvu o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva“), jejímž předmětem byla část pohledávky žalobce vůči žalovanému na doplatek ceny díla z předmětné smlouvy o dílo ve výši 73.606,10 Kč (šlo o část zádržného v původní výši 103.606,10 Kč). Postoupení oznámil žalobce žalovanému podáním z 12. prosince 2012. 5/ U Městského soudu v Praze (dále též jen „insolvenční soud“) bylo k insolvenčnímu návrhu společnosti HT W ze dne 15. dubna 2013 vedeno pod sp. zn. MSPH 99 INS 10443/2013 insolvenční řízení na majetek žalovaného. Insolvenční navrhovatel dokládal věcnou legitimaci k podání insolvenčního návrhu shora označenou (jemu postoupenou) pohledávkou ve výši 73.606,10 Kč. 6/ Usnesením ze dne 19. dubna 2013 (jde o usnesení č. j. MSPH 99 INS 10443/2013-A-10) insolvenční soud (mimo jiné) odmítl insolvenční návrh společnosti HT W pro zjevnou bezdůvodnost, s tím, že insolvenční navrhovatel podává opakovaně vadné insolvenční návrhy a za podání zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu uložil společnosti HT W „pořádkovou pokutu“ ve výši 25.000 Kč. K odvolání společnosti HT W pak Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. prosince 2013 (jde o usnesení č. j. MSPH 99 INS 10443/2013, 2 VSPH 901/2013-A-20) mimo jiné potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o odmítnutí insolvenčního návrhu a ve výroku o uložení „pořádkové pokuty“. 7/ Podáním datovaným 14. února 2014 oznámila společnost HT W žalovanému, že proti jeho pohledávce vůči ní ve výši 10.466,50 Kč započetla svou pohledávku vůči němu ve výši 73.606,10 Kč, kterou nabyla na základě postupní smlouvy. 8/ Podle potvrzení ze dne 14. února 2014 se žalobce dohodl se společností HT W, že část pohledávky za dlužníkem ve výši 73.606,10 Kč, kterou žalobce postoupil společnosti HT W postupní smlouvou, bude žalobce (postupitel) dále vymáhat vůči dlužníku svým jménem na účet společnosti HT W (postupníka). 9/ Podáním datovaným 14. prosince 2014 vyzval žalobce žalovaného k zaplacení částky 93.139,60 Kč. [3] Na výše uvedeném základě dospěl obvodní soud k následujícím závěrům: [4] Záruční doba uplynula 20. prosince 2009, načež začala běžet čtyřletá promlčecí doba. Žaloba byla podána 7. března 2014, tedy po uplynutí oné promlčecí doby, přičemž žalovaný vznesl námitku promlčení. Žalobce však namítl, že zahájením insolvenčního řízení proti žalovanému (15. dubna 2013) se pozastavil běh promlčecí doby až do skončení insolvenčního řízení dne 13. ledna 2014 [§ 173 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)]. [5] Smlouva o dílo založila mezi stranami obchodní závazkový vztah ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). V intencích ustanovení § 402 odst. 1 obch. zák. je stavení promlčecí doby důsledkem toho, že věřitel učiní potřebné kroky, aby se domáhal svého práva v soudním řízení. [6] Ustanovení § 109 odst. 3 insolvenčního zákona sice staví běh lhůt a ustanovení § 173 insolvenčního zákona pak běh lhůty přerušuje, to však pouze za předpokladu, že nedošlo (jako v tomto případě) k odmítnutí (insolvenčního) návrhu. Na řízení u insolvenčního soudu je nutno pohlížet z hlediska přerušení a stavění lhůt ve vztahu k namítanému promlčení jako na řízení, které vůbec neproběhlo. Proto se nelze ztotožnit s obranou žalovaného, že insolvenční zákon je speciálním zákonem; tento zákon neobsahuje úpravu promlčení a následku v případě, že řízení skončí jinak než rozhodnutím ve věci samé (§ 405 odst. 1 obch. zák.). Předmětné řízení tedy skončilo jinak než rozhodnutím ve věci samé a promlčecí doba nepřestala běžet. Byl-li tedy nárok uplatněn u obvodního soudu dne 7. března 2014, pak byl žalován nárok jistě promlčený a námitka promlčení je důvodná. [7] K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. listopadu 2015, č. j. 96 Co 233/2015-67: 1/ Potvrdil rozsudek obvodního soudu (první výrok). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12.487,20 Kč (druhý výrok). [8] Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem věci zjištěným obvodním soudem, načež dospěl po přezkoumání rozsudku obvodního soudu k následujícím závěrům: [9] Námitka promlčení vznesená žalovaným je vskutku důvodná. Žalobce měl nárok (respektive část nároku postoupeného společnosti HT W) na zaplacení zádržného uplatnit ve čtyřleté promlčecí době podle § 397 obch. zák. běžící od 21. prosince 2009; žaloba by tedy musela být podána nejpozději 21. prosince 2013, nikoli až 7. března 2014. [10] Ustanovení § 109 odst. 3 a § 173 odst. 4 věty první insolvenčního zákona není možno na věc aplikovat právě vzhledem ke způsobu, jakým insolvenční soud rozhodl o insolvenčním návrhu společnosti HT W. V usnesení insolvenčního soudu ze dne 19. dubna 2013 a v potvrzujícím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2013 byl insolvenční návrh posouzen jako zjevně bezdůvodný, s tím, že insolvenční navrhovatel podává insolvenční návrhy opakovaně zjevně v úmyslu zneužít insolvenční řízení k účelu, k němuž nemá sloužit, a že insolvenční navrhovatel a jím označený další věřitel (žalobce v tomto řízení) uplatňují jedinou pohledávku, jejíž část byla postoupena společnosti HT W, zjevně za účelem vytvoření mnohosti věřitelů. [11] Předmětný insolvenční návrh byl tedy odmítnut podle § 128a insolvenčního zákona a za takových okolností je třeba na insolvenční řízení hledět, jako by vůbec neproběhlo, z čehož plyne, že na běh promlčecí lhůty nemá v daném případě žádný vliv. [12] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky, zda se podle ustanovení § 109 odst. 3 insolvenčního zákona stavěl ve prospěch dovolatele běh lhůt k uplatnění práv, která lze uplatnit pouze přihláškou, a zda se podle ustanovení § 173 odst. 4 insolvenčního zákona tím, že dovolatel uplatnil přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu, přerušil běh lhůty k promlčení nebo zániku jeho práva, v situaci, kdy insolvenční náv