29 Cdo 178/2022 — Nejvyšší soud

29 Cdo 178/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2024 Spisová značka:29 Cdo 178/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.178.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Insolvence Insolvenční řízení Insolvenční správce Dotčené předpisy:§ 203 IZ. § 229 IZ. § 245 IZ. § 246 IZ. § 312 IZ. § 313 IZ. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:17. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 178/2022-167 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Transparent reality s. r. o., se sídlem v Praze 8, Prosecká 524/26, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 03689921, zastoupeného JUDr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, PSČ 301 00, proti žalovaným 1/ J. Z., a 2/ R. Z., o zaplacení částky 157.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 95/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2021, č. j. 64 Co 204/2021-148, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. září 2021, č. j. 64 Co 204/2021-148, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. června 2021,č. j. 13 C 95/2020-117, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou ze dne 26. března 2020 (upřesněnou a doplněnou v dalším průběhu řízení) se žalobce (Transparent reality s. r. o.) domáhal po původních žalovaných [1/ Insolvenční agentuře v. o. s., jakožto insolvenčnímu správci dlužníka J. Z. (dále též jen „J. Z.“) a 2/ Insolvenční agentuře v. o. s., jakožto insolvenčnímu správci dlužnice R. Z. (dále též jen „R. Z.“)], aby mu každý ze žalovaných zaplatil 157.500 Kč s 10% úrokem z prodlení za dobu od 26. března 2020 do zaplacení. Žalobce tvrdil, že jde o provizi, na jejíž zaplacení mu vznikl nárok dle zprostředkovatelské smlouvy, kterou s insolvenčním správcem dlužníků uzavřel v ústní formě dne 18. listopadu 2016 a jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje nemovitostí dlužníků v rámci zpeněžování jejich majetku v probíhajícím insolvenčním řízení. Přestože žalobce své povinnosti zprostředkovatele splnil a vznikl mu tak nárok na zaplacení provize, insolvenční správce dlužníků žalobcovu pohledávku neuhradil. Přitom jde (podle mínění žalobce) o pohledávku za majetkovou podstatou dlužníků dle § 168 odst. 2 písm. f/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K možnosti domáhat se splnění takové pohledávky v průběhu insolvenčního řízení žalobce odkázal na ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. 2. Rozsudkem ze dne 10. června 2021, č. j. 13 C 95/2020-117, Okresní soud v Karlových Varech žalobu zamítl (body I. a II výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 53.978 Kč (bod III. výroku). 3. Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: [1] Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 8. dubna 2020, č. j. KSUL 79 INS 23058/2014-B-69, v insolvenčním řízení vedeném na majetek J. Z. (mimo jiné) schválil konečnou zprávu insolvenčního správce. Usnesením ze dne 30. června 2020, č. j. KSUL 79 INS 23058/2014-B-77, insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že jeho majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující a zprostil insolvenčního správce funkce. [2] V insolvenčním řízení vedeném na majetek R. Z. insolvenční soud schválil konečnou zprávu insolvenčního správce usnesením ze dne 8. dubna 2020, č. j. KSUL 79 INS 2584/2016-B-72. Usnesením ze dne 11. června 2020, č. j. KSUL 79 INS 2584/2016-B-81, insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužnice z důvodu, že její majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující a zprostil insolvenčního správce funkce. 4. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 2445 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 168 odst. 2, § 203 odst. 1 a 4, § 304 odst. 4 písm. a/, § 308 odst. 1 písm. d/, § 312 odst. 1 a § 313 insolvenčního zákona – dospěl k závěru, že žalovaný insolvenční správce obou dlužníků není ve věci pasivně věcně legitimován. V průběhu řízení totiž insolvenční soud zrušil konkurs na majetek dlužníků a zprostil insolvenčního správce funkce, v důsledku čehož došlo (ve smyslu § 313 insolvenčního zákona) k přechodu dispozičních oprávnění zpět na dlužníky. Měl-li žalobce za to, že v průběhu řízení nastala skutečnost, s níž právní předpisy (insolvenční zákon) spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, mohl navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, což se nestalo. Současně nebyly splněny ani podmínky pro to, aby soud rozhodl z úřední povinnosti o právním nástupnictví dlužníků na místo jejich insolvenčního správce ve smyslu § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). 5. K tomu soud prvního stupně doplnil, že usnesením vyhlášeným při jednání konaném dne 10. června 2021 nepřipustil změnu žaloby navrženou žalobcem v podání ze dne 27. srpna 2020. V něm žalobce uvedl, že kdyby soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané fázi soudního řízení již (s ohledem na skončení insolvenčního řízení) žalobci uplatněnou pohledávku nelze přiznat, nechť je nárok žalobce považován za uplatnění škody, která mu byla způsobena porušením zákonných povinností insolvenčního správce v průběhu insolvenčního řízení. 6. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. září 2021, č. j. 64 Co 204/2021-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalobci zaplatit žalovaným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13.179 Kč (druhý výrok). 7. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení nebylo pochyb o tom, že žalobou uplatněný nárok je možné považovat za pohledávku za majetkovou podstatou. Taková pohledávka musí být v insolvenčním řízení uplatněna nejpozději před vydáním rozhodnutí o schválení konečné zprávy, což žalobce také učinil. Podle odvolacího soudu v situaci, kdy v předložené a uveřejněné konečné zprávě nebyla uvedena žalobcova pohledávka, nezbývalo žalobci (jako věřiteli pohledávky za majetkovou podstatou) nic jiného než podat proti konečné zprávě námitky. Kdyby tak žalobce učinil, nemohlo by dojít ke skončení insolvenčního řízení a jeho žaloba o zaplacení pohledávky za majetkovou podstatou podaná podle § 203 insolvenčního zákona „by měla z hlediska věřitele význam“. Žalobce však proti konečné zprávě ani proti usnesení o jejím schválení opravný prostředek nepodal, přičemž po skončení insolvenčního řízení již nelze takové pohledávky z majetkové podstaty uspokojovat. Z tohoto důvodu nemohl žalobce v projednávané věci uspět se žalobou podanou proti insolvenčnímu správci obou dlužníků. 8. Za nesprávné měl odvolací soud též úvahy žalobce (jakož i soudu prvního stupně) o právním nástupnictví subjektů insolvenčního řízení po jeho skončení. Ustanovení § 313 odst. 1 insolvenčního zákona sice uvádí, že po zrušení konkursu dispoziční oprávnění přechází z insolvenčního správce na dlužníka, avšak jen v rozsahu zbývající části majetkové podstaty. Výtěžek ze zpeněžení nemovitostí byl vyplacen zástavnímu věřiteli bez odečtení nárokované provize a jiné prostředky dlužníci k dispozici neměli. Nejde tak v daném případě ani o právní nástupnictví podle § 107 o. s. ř. ani podle § 107a o. s. ř. 9. Protože soud prvního stupně nepřipustil navrhovanou změnu žaloby, žalobce nemohl být podle odvolacího soudu v řízení úspěšný ani se zřetelem k tvrzenému nároku na náhradu škody, kterou mu měl žalovaný insolvenční správce dlužníků způsobit v době, kdy vykonával svou funkci. 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 11. Podle dovolatele soudy nižších stupňů pochybily především tím, že nepřipustily změnu žaloby dle podání ze dne 27. srpna 2020, kterým žalobce reagoval právě na skončení insolvenčního řízení. Tím bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. 12. Dovol