29 Cdo 1888/2023 — Nejvyšší soud

29 Cdo 1888/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 12. 2024 Spisová značka:29 Cdo 1888/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.1888.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody způsobená státem Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 1888/2023-181 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení 398 292 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 52/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2023, č. j. 23 Co 384/2022-150, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 5. srpna 2022, č. j. 20 C 52/2021-125, Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti) povinnost zaplatit žalobci (J. K.) částku 81 095 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení 168 905 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). 2. Soud prvního stupně – cituje (mimo jiné) ustanovení § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 7, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1 a 3, § 31 odst. 1 a 3 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ustanovení § 8 odst. 2, § 12, § 20 odst. 5 a § 31 odst. 3 písm. a/ a c/ a odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), ustanovení § 110b zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a odkazuje na (blíže určenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl ohledně nároku žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále též jen „konkursní soud“) pod sp. zn. 89 K 18/2002 k závěru, že celková délka posuzovaného řízení (19 let) není přiměřená a žalobci náleží peněžité zadostiučinění. Při stanovení výše zadostiučinění vycházel soud prvního stupně z částky 15 000 Kč ročně (za první dva roky v poloviční výši), přičemž dospěl k základní částce 270 000 Kč; následně základní částku snížil o 40 % pro procesní složitost věci a o 20 % pro snížený význam věci pro žalobce, který se o svoji pohledávku od podání přihlášky po dobu 15 let „nezajímal“. I takto sníženou částku zadostiučinění (na 108 000 Kč) ovšem soud prvního stupně považoval za „zjevně nepřiměřenou“ k tomu, co bylo pro žalobce „v konkursu v sázce“, neboť přihlásil pohledávku ve výši 81 095 Kč; uvedenou částku proto soud prvního stupně „přiznal“ včetně příslušenství ve formě úroku z prodlení a ve zbytku žalobu zamítl. 3. Dále soud prvního stupně uzavřel, že se konkursní soud nedopustil nesprávného úředního postupu při dohledu nad činností správce konkursní podstaty podle § 12 ZKV. Konkursní soud správce konkursní podstaty průběžně kontroloval, vyzýval jej k podání zpráv a vyčkával výsledků incidenčních sporů. Konkursní soud měl za to, že pohledávka žalobce byla již uspokojena, neboť byla uvedena v seznamu uspokojených pohledávek věřitelů (předloženém správcem konkursní podstaty). Žalobce se v konkursním řízení dožadoval uspokojení své pohledávky až v jeho poslední fázi poté, co nabylo právní moci usnesení o rozvrhu. V této fázi konkursního řízení už nebylo možné uspokojit nárok žalobce, neboť veškerý zpeněžený majetek úpadce byl již rozvržen. Žalobce „mohl zvrátit stav“ před nabytím právní moci rozvrhového usnesení, což neučinil; nenapadl ani konečnou zprávu. Uvedené pochybení nastalo činností správce konkursní podstaty, který opomenul vypořádat pohledávku žalobce, a není tak dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem konkursního soudu. 4. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. ledna 2023, č. j. 23 Co 384/2022-150, změnil rozsudek soudu prvního stupně v (zamítavém) bodě II. výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku (dalších) 26 905 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výroku). 5. Odvolací soud – cituje (mimo jiné) ustanovení § 13 dost. 1, § 22 odst. 1, § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a odkazuje na (blíže určenou) judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že konkursní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a žalobci přísluší peněžité zadostiučinění. Při stanovení výše odškodnění však na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel z částky 20 000 Kč ročně (za první dva roky konkursního řízení v poloviční výši), přičemž dospěl k základní částce 360 000 Kč, kterou snížil o 50 % pro složitost věci a o 20 % pro nižší význam řízení pro žalobce. 6. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že konkursní soud nezanedbal dohled nad činností správce konkursní podstaty podle § 12 ZKV, takže nedošlo k nesprávnému úřednímu postup, a nejsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Žalobce „začal řešit“ neuhrazení své pohledávky až v okamžiku, kdy byl konkurs ve třetí (závěrečné) fázi a bylo v právní moci rozvrhové usnesení (dnem 15. července 2017); z povahy věci tak nebylo možné, aby byl jeho nárok v konkursním řízení uspokojen. 7. Žalobce podal dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby. Přípustnost dovolání žalobce vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel konkrétně pokládá otázky: [1] Odpovídá stát věřiteli za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, i když věřitel neupozornil konkursní soud na pochybení správce konkursní podstaty, respektive jej upozornil až v závěrečné fázi konkursního řízení? [2] Postupoval odvolací soud správně při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění? [3] Má být při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zohledněna skutečnost, že je hodnota pohledávky žalobce odlišná ve srovnání s hodnotou této částky v době přihlášení pohledávky do konkursního řízení? 8. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Podle dovolatele je konkursní soud odpovědný společně se správcem konkursní podstaty za pochybení spočívající v neuspokojení pohledávky dovolatele v konkursním řízení, neboť konkursní soud zanedbal dohled nad správcem konkursní podstaty. Konkursní soud měl z vlastní iniciativy provést kontrolu činnosti správce konkursní podstaty a stavu uspokojení pohledávek. Dovolatel nesouhlasí se závěry obou soudů, že nesprávnost postupu konkursního soudu má být omluvena tím, že dovolatel nepodal podnět k nápravě pochybení správce konkursní podstaty; v takovém případě by byl dohled konkursních soudů redukován na záležitosti, na které je výslovně upozorní konkursní věřitelé. 10. Dovolatel má dále za to, že soudy nižších stupňů nesprávně stanovily výši peněžitého zadostiučinění. Z odůvodnění není zřejmé, proč snížily základní částku o daná procenta a je tak nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Soudy nižších stupňů navíc měly uvažovat i o možnosti zvýšení základní částky, což neučinily. Dovolatel přitom shledává důvod pro zvýšení základní částky o 50 % délku konkursního řízení, která je „neospravedlnitelným excesem“. 11. Nadto dovolatel míní, že při určení výše přiměřeného zadostiučinění měla být zohledněna skutečnost, že hodnota částky je nyní nižší než v době, kdy přihlásil pohledávku do konkursního řízení. Jinými slovy má za to, že důvodem pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění je též ztráta