29 Cdo 1971/2017 – Nejvyšší soud

29 Cdo 1971/2017-267 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně SOV - trading spol. s r. o., se sídlem v Opavě, Pekařská 2806/73, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 60776196, zastoupené JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, PSČ 702 00, proti žalované BRANO a. s., se sídlem v Hradci nad Moravicí, Opavská 1000, PSČ 747 41, identifikační číslo osoby 45193363, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, PSČ 746 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 349/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 4 Cmo 159/2016-211, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti směnečnému platebnímu rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2015, č. j. 3 Cm 349/2014-52, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. února 2016, č. j. 3 Cm 349/2014-164, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. listopadu 2016, č. j. 4 Cmo 159/2016-211, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 30. dubna 2015, č. j. 3 Cm 349/2014-52, uložil žalované zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 4.027.000 Kč s 6% úrokem od 2. října 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 13.423 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 277.223,50 Kč. Rozsudkem ze dne 11. února 2016, č. j. 3 Cm 349/2014-164, soud prvního stupně k námitkám žalované ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů námitkového řízení částku 240.427 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalované se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo, když vznesené námitky jsou zčásti nedůvodné, zčásti je pak žalovaná neprokázala. K jednotlivým námitkám žalované přitom (zejména) uzavřel, že: 1/ Námitku „falešnosti“ směnky, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou žalovanou dne 10. května 2011 na řad žalobkyně, znějící na směnečný peníz 9.236.000 Kč, se splatností 1. října 2013 – dále též jen „sporná směnka“), vzala žalovaná po podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu zpět. 2/ Sporná směnka obsahuje formálně platný podpis výstavce a není neplatná jen proto, že ji za výstavce podepsal (s uvedením údaje, že tak činí na základě plné moci) A. M. (dále též jen „A. M.“). Ani namítané překročení jednatelského oprávnění označeného zástupce totiž nemůže mít na platnost směnky žádný vliv. 3/ Opodstatněnou není ani námitka nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, vycházející z tvrzeného nedostatku zmocnění A. M. k podpisu sporné směnky za žalovanou. V řízení totiž bylo prokázáno, že A. M. podepsal spornou směnku za žalovanou na základě plné moci udělené mu žalovanou dne 6. září 2010. Z jejího obsahu je přitom zřejmé, že šlo o všeobecnou plnou moc opravňující zmocněnce (A. M.) ke všem právním úkonům, tedy rovněž k podpisu sporné směnky. Potud soud prvního stupně odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1453/2007. Tvrzení žalované, že plná moc byla koncipována jen jako procesní plná moc, pak zjevně neodpovídá jazykovému vyjádření rozsahu zmocněncova oprávnění uvedenému v plné moci. 4/ Žalovaná by ostatně v poměrech dané věci byla ze směnky zavázána i tehdy, překročil-li by A. M. při podpisu sporné směnky své oprávnění vyplývající z udělené plné moci. Z ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 40/1940 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném (dále jen „obč. zák.“), totiž vyplývá, že neoznámí-li zmocnitel druhé straně bez zbytečného odkladu (poté, co se o překročení oprávnění dozvěděl) svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce, platí, že překročení schválil. Žalovaná se přitom o vystavení sporné směnky dozvěděla již na přelomu let 2011/2012 (podpis směnky A. M. měl být dokonce jedním z hlavních důvodů, pro který byl ukončen pracovní poměr A. M.), nejpozději se pak žalovaná musela o sporné směnce dozvědět z výzvy žalobkyně k úhradě dlužné částky, doručené jí dne 24. září 2013. Jestliže žalovaná vyjádřila své výhrady k podpisu směnky A. M. až v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, je zřejmé, že tak neučinila ve lhůtě bez zbytečného odkladu a nastala nevyvratitelná domněnka, že překročení (došlo-li k němu vůbec) bylo schváleno. 5/ Námitka neexistence směnkou zajištěné pohledávky rovněž není důvodná. Sporná směnka měla podle ujednání účastníků zajišťovat případné pohledávky vzniklé na základě dohody o narovnání uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 22. dubna 2011. Podmínkou platnosti takové dohody přitom není existence původního (narovnávaného) právního vztahu mezi účastníky dohody; dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem vzniku závazku. Výhrady žalované k platnosti (existenci) narovnávaných závazků jsou proto právně bezvýznamné. 6/ Námitka, podle níž „nikdy nedošlo k řádnému uzavření dohody o narovnání“, nebyla řádně odůvodněna, když žalovaná ve včas podaných námitkách neuvedla konkrétní okolnosti, na jejichž základě by bylo možné na „neuzavření“ dohody o narovnání usuzovat. Bez těchto tvrzení není námitka „neuzavření dohody o narovnání“ projednatelná. Žalovaná sice může v průběhu námitkového řízení svá skutková tvrzení doplňovat, může se tak ovšem stát vždy jen v rámci původně vznesené konkrétní a určité námitky. 7/ Provedenými důkazy ostatně nebyla tato námitka (odůvodněná v průběhu námitkového řízení tvrzením žalované, že dohoda o narovnání, kterou jménem žalované podepsal předseda jejího představenstva, nebyla po podpisu jednatele žalobkyně vrácena zpět žalované) ani prokázána. Dokazováním zjištěné skutečnosti totiž nepostačovaly k přijetí závěru, že žalobkyní podepsaná dohoda o narovnání se nedostala zpět do dispozice žalované, a to obzvláště za situace, kdy žalobkyně i žalovaná dle této dohody postupovaly (žalobkyně vzala zpět žaloby v probíhajících sporech dotčených dohodou o narovnání a žalovaná poté zaplatila žalobkyni v období od 2. června 2011 do 18. února 2013 celkem 5.209.000 Kč). 8/ Neurčitou je rovněž námitka „neoprávněnosti vyplnění směnky“, založená na tvrzení, že do směnky byl dodatečně dopsán údaj o datu její splatnosti, k čemuž by žalobkyně byla oprávněna jen tehdy, jestliže by šlo o blankosměnku, k níž by byla také uzavřena dohoda o vyplňovacím právu; žalované přitom není známo, že by taková dohoda existovala. Podle soudu prvního stupně je taková námitka neprojednatelná, když žalovaná „netvrdí jednoznačně, zda byla či nebyla vystavena blankosměnka“. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 92.079 Kč (druhý výrok). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními, jež na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně, a ve shodě s ním rovněž uzavřel, že žalovaná se vznesenými námitkami povinnosti uložené jí směnečným platebním rozkazem neubránila. Úvahy, na jejichž základě soud prvního stupně rozhodl o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti, odvolací soud korigoval jen potud, že plnou moc udělenou žalovanou dne 6. září 2010 neměl (oproti soudu prvního stupně) za postačující k podpisu sporné směnky zmocněncem (podle přesvědčení odvolacího soudu je dle ustanovení čl. III. § 3 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, k podpisu směnky zmocněncem zapotřebí speciální plné moci). Současně odvolací soud přisvědčil argumentaci žalované, podle níž je z obsahu plné moci zřejmé, že zmocnění směřovalo pouze „k procesnímu zastoupení žalované a v té souvislosti k úkonům upravujícím sporné nároky, nikoli k přejímání zcela nových závazků“. Jinak měl však závěry soudu prvního stupně za přiléhavé. Podle odvolacího soudu především nemůže být pochyb o tom, že žalovanou váže podpis zmocněnce na sporné směnce, neboť svůj nesouhlas s překročením jednatelského oprávnění neoznámila žalobkyni bez zbytečného odkladu poté, co se o překročení dověděla. Podle ustanovení § 33 odst. 2 obč. zák. tak platí, že překročení oprávnění A. M. vyplývající z plné moci schválila. Odvolací soud přitakal rovněž závěrům soudu prvního stupně ohledně posouzení námitky neexistence směnkou zajištěného dluhu. Potud zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně vznesené námitky (včetně tvrzení, že dohoda o narovnání nebyla vůbec uzavřena) tížilo žalovanou. Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně a proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanoven