29 Cdo 2016/2023 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2016/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2024 Spisová značka:29 Cdo 2016/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.2016.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Blankosměnka [ Směnka ] Směnečný a šekový platební rozkaz Společné závazky Splnění dluhu Solidarita dlužníků Překážka věci rozsouzené (res iudicata) Právní moc rozhodnutí Cenné papíry Pohledávka Dotčené předpisy:§ 159 o. s. ř. § 159a o. s. ř. § 175 odst. 1 o. s. ř. § 511 odst. 2 a 3 obč. zák. čl. I. § 32 odst. 3 předpisu č. 191/1950 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2016/2023-359 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, PSČ 301 00, proti žalovanému J. E., zastoupenému JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova 593/10, PSČ 301 00, o zaplacení částky 295.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 117/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2023, č. j. 12 Cmo 155/2022-312, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2023, č. j. 12 Cmo 155/2022-312, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 29. dubna 2017 u Okresního soudu Plzeň-město, vedenou pod sp. zn. 38 C 167/2017, se (původní) žalobce (MONEY LEND, s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (J. E.) zaplacení částky 295.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. dubna 2017 do zaplacení. Přitom ve skutkové rovině tvrdil, že společnost HP Eurotherm s. r. o. (dále jen „společnost H“) vystavila dne 14. srpna 2012 blankosměnku nikoli na řad společnosti LIKOST, spol. s r. o. (dále jen „remitent“), kterou se zavázala bezpodmínečně zaplatit dne 18. dubna 2014 částku 1.180.000,- Kč (dále jen „směnka“); údaje data splatnosti a směnečné sumy byly doplněny na základě vyplňovacího prohlášení dle smlouvy uzavřené mezi společností H, remitentem a směnečnými rukojmími (M. H., K. P. a J. E.). Jelikož společnost H směnku nezaplatila, požadoval remitent zaplacení směnky po směnečných rukojmích; žalobce uhradil remitentovi směnečnou sumu dne 2. května 2014 (v plné výši) a následně od remitenta obdržel originál směnky. Dále uvedl, že u Krajského soudu v Plzni je vedeno (pod sp. zn. 47 Cm 133/2014) řízení, v němž se žalobce domáhá vůči výstavci (společnosti H) a směnečným rukojmím (K. P. a J. E.) vydání směnečného platebního rozkazu; v označené věci založil žalovaný procesní obranu na námitce, podle níž žalobci vůči němu nepřísluší nárok ze směnky; ve věci dosud nebylo rozhodnuto. Proto žalobce podal (z opatrnosti) proti žalovanému (i) žalobu z titulu úhrady jeho podílu (regresu). Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. srpna 2017, č. j. Ncp 581/2017-20, rozhodl [odkazuje na ustanovení § 9 odst. 2 písm. j) a § 104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a na ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“)], že v dané věci jsou věcně příslušné v prvním stupni krajské soudy, když „předmětem sporu je uhrazení dlužné částky ze směnky vlastní“; proto věc postoupil k dalšímu řízení Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. března 2018, č. j. 49 Cm 117/2017-66, řízení ve věci přerušil do pravomocného skončení věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm 133/2014; usnesením ze dne 26. května 2021, č. j. 49 Cm 117/2017-92, rozhodl, že v přerušeném řízení se pokračuje; usnesením ze dne 25. srpna 2021, č. j. 49 Cm 117/2017-111, připustil, aby na místo (původního) žalobce vstoupil do řízení nabyvatel práva (M. H.). Rozsudkem ze dne 8. června 2022, č. j. 49 Cm 117/2017-284, Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 295.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. dubna 2017 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 24. února 2023, č. j. 12 Cmo 155/2022-312, rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 8. června 2022) zrušil a řízení zastavil (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud zdůraznil, že u Krajského soudu v Plzni bylo vedeno řízení (pod sp. zn. 47 Cm 133/2014), v němž se žalobce (M. H.) domáhal (mimo jiné) vůči žalovanému (J. E.) zaplacení částky 1.180.000,- Kč s 6% úrokem od 19. dubna 2014 do zaplacení a směnečnou odměnou ve výši 3.933,33 Kč z titulu směnky. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 18. září 2014, č. j. 47 Cm 133/2014-33, žalobě vyhověl; k námitkám žalovaného rozsudkem ze dne 10. září 2018, č. j. 47 Cm 133/2014-249, směnečný platební rozkaz (mimo jiné) ve vztahu k žalovanému zrušil; Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. května 2020, č. j. 12 Cmo 37/2020-349, (mimo jiné) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, podle něhož žalobci nevznikl vůči žalovanému (žalobou uplatněný) regresní (postižní) nárok ze směnky podle ustanovení čl. I. § 32 odst. 3 směnečného zákona; potud poukázaly na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015 (uveřejněného pod číslem 115/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ‒ dále jen „R 115/2017“)]. Na tomto základě odvolací soud, cituje ustanovení § 159 a § 159a odst. 1, 3 a 4 o. s. ř., zdůraznil, že v projednávané věci „byl uplatněn stejný procesní nárok“ jako v dříve zahájeném řízení vedeném pod sp. zn. 47 Cm 133/2014, a sice „nárok na vzájemné vypořádání solidárně zavázaných spoludlužníků“. Obě žaloby vycházely z identických skutkových tvrzení ohledně plnění žalobce jako jednoho z avalistů směnky; v obou řízeních žalobce, poté, co splnil svůj rukojemský závazek, uplatnil vůči „spoludlužníkům“ právo na regres ve výši odpovídající celé jím uhrazené částce (ve věci sp. zn. 47 Cm 133/2014), respektive jedné čtvrtiny této částky, která podle žalobce představuje podíl žalovaného na společném dluhu (v projednávané věci). Za stavu, kdy byl právní vztah mezi účastníky řízení „zcela vypořádán“ rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. září 2018, č. j. 47 Cm 133/2014-249, vznikla dnem právní moci tohoto rozsudku překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), která brání tomu, aby bylo „o shodném právu na regres plynoucímu ze splnění téhož dluhu mezi týmiž solidárně zavázanými dlužníky (rukojmími z téže směnky) rozhodováno opětovně“. Na tomto závěru ‒ pokračoval odvolací soud ‒ nic nemění ani skutečnost, že ve věci sp. zn. 47 Cm 133/2014 bylo o žalobě rozhodnuto směnečným platebním rozkazem podle ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř., neboť „forma soudního rozhodnutí není z hlediska posouzení totožnosti nároku relevantní“. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné k řešení právní otázky „totožnosti nároků“ v projednávané věci a věci vedené pod sp. zn. 47 Cm 133/2014, kterou odvolací soud vyřešil (podle jeho názoru) rozporně se závěry R 115/2017, včetně posouzení, zda „nesprávně uplatněný nárok avala z titulu zaplacení směnky vůči druhému avalovi, kdy soud nejdříve vydá směnečný platební rozkaz vůči avalovi, který následně k námitkám avala zruší, může založit překážku věci pravomocně rozhodnuté pro uplatnění regresního nároku avala vůči druhému avalovi z titulu pasivní solidarity podle příslušných ustanovení občanského zákoníku“. Dovolatel popisuje průběh řízení v obou věcech a zdůrazňuje, že za stavu, kdy jako směnečný rukojmí nenabyl právo ze směnky (po jejím zaplacení remitentovi) vůči dalším rukojmím, „nemohl disponovat žádným nárokem ve směnečném řízení vůči žalovanému“; rozhodnutí ve směnečném řízení tak nemohlo založit překážku věci pravomocně rozhodnuté pro projednávanou věc, ve které žalobce neuplatnil nárok ze směnky, nýbrž nárok opírající se o ustanovení § 511 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný považuje za správné (zamítavé) rozhodnutí soudu prvního stupně a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovoláním otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 159a o. s. ř., dosud Nejvyšším soudem ve s