29 Cdo 2119/2022 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2119/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2023 Spisová značka:29 Cdo 2119/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:29.CDO.2119.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Majetková podstata Škoda Insolvenční správce Konkurs Konflikt zájmů Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 51 odst. 1 o. z. § 52 odst. 1,2 předpisu č. 90/2012 Sb. § 9 odst. 2 písm. f) o. s. ř. § 85a o. s. ř. § 159a odst. 1 o. z. § 228 písm. e) IZ. § 229 odst. 3 písm. c) IZ. § 246 odst. 1 IZ. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:9. 10. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2119/2022-397 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Jana Rippela, se sídlem v Dobroměřicích, A. Jiráska 419, PSČ 440 01, jako insolvenčního správce dlužníka T. R., identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Petrem Šmídkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Pavlovická 366/7, PSČ 460 01, proti žalovanému J. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Peterem Šmehýlem, advokátem, se sídlem v Praze, V Jámě 1598/4, PSČ 110 00, o zaplacení částky 161.075,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 38 Cm 29/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2022, č. j. 4 Cmo 110/2021-378, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.534,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2021, č. j. 38 Cm 29/2019-339, zamítl žalobu, kterou se žalobce (Ing. Jan Rippel, jako insolvenční správce dlužníka T. R.) domáhal vůči žalovanému (J. K.) zaplacení částky 161.075 Kč s příslušenstvím do majetkové podstaty dlužníka (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že: 1) Dne 9. července 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka; insolvenční soud usnesením ze dne 17. února 2015, č. j. KSLB 76 INS 18750/2014-A-21, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalobce. 2) K datu zahájení insolvenčního řízení byl žalovaný jediným jednatelem dlužníka; současně byl jednatelem společnosti U. (dále jen „společnost U“). 3) Žalobce a žalovaný uzavřeli dne 1. listopadu 2016 pracovní smlouvu, podle níž vznikl pracovní poměr žalovaného u dlužníka (na dobu určitou do 30. dubna 2017) s pracovním zařazením „práce řízení výroby“. Žalovaný byl přímo podřízen žalobci, měl kontrolovat, vyhodnocovat a navrhovat opatření při zhoršené platební morálce klientů, ověřovat solventnost nově oslovených klientů, kontrolovat výrobní náklady, předávat úplné a srozumitelné podklady pro výrobu, kterou řídí, kontrolovat namátkově kvalitu výroby, připravovat podklady pro fakturaci zakázek a dávat podněty k řešení reklamací a vyžadovat podklady k nim z výroby. Z pracovní smlouvy a sjednané náplně práce neplynulo, že by šlo o činnost, při které by žalovaný jako zaměstnanec mohl uzavírat kontrakty se zákazníky. Žalobce nepověřil žalovaného, aby při provozování závodu dlužníka sjednával zakázky; předpokládal, že žalovaný dál působí jako jednatel dlužníka „v plném rozsahu“ s omezením, že nesmí rozprodat majetek dlužníka. 4) Dlužník pokračoval v obchodní spolupráci se společností O. (dále jen „společnost O“) i po prohlášení konkursu; provoz jeho závodu byl ukončen (až) 13. dubna 2017. 5) Poslední dvě zakázky na výrobu bankovek pro dětské hry, konkrétně 21.600 ks hracích bankovek Dostihy a sázky a 12.500 ks hracích bankovek Junior (dále též jen „zakázky“), dlužník „realizoval“ pro společnost U (za sjednanou cenu 6,50 Kč/ks za hrací bankovku Dostihy a sázky a 3,90 Kč/ks za hrací bankovku Junior); společnost U hrací bankovky odebrala a zaplatila, následně je prodala společnosti O za cenu 11,80 Kč/ks za hrací bankovku Dostihy a sázky a 6,85 Kč/ks za hrací bankovku Junior. 6) Důvodem, proč dlužník neuzavřel smlouvu přímo se společností O, bylo, že neměl finanční prostředky na zakoupení materiálu pro výrobu hracích bankovek. Tento materiál (papír) na výrobu zakoupila a dodala společnost U, což se projevilo i ve sjednané ceně. Na tomto základě soud prvního stupně, jehož věcná příslušnost k projednání a rozhodnutí věci byla založena usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2019, č. j. Ncp 118/2019-59, vycházeje z ustanovení § 9 odst. 2 písm. f), § 85a a § 104a odst. 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1 a 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), a § 228 písm. e), § 229 odst. 3 písm. c) a § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), dospěl k následujícím závěrům: a) Jediným, kdo byl ve vztahu k majetkové podstatě dlužníka od 17. února 2015 osobou s dispozičními oprávněními, byl žalobce jako insolvenční správce dlužníka, na kterého přešlo rozhodování o výrobních, provozních a obchodních záležitostech podniku v majetkové podstatě; proto byl osobou, která by odpovídala za případnou škodu na majetkové podstatě dlužníka v souvislosti se zakázkami; současně je vyloučeno, aby za případnou škodu odpovídal žalovaný jako jednatel dlužníka. b) V řízení nebylo prokázáno, že to byl žalovaný, kdo sjednal zakázky, ani že by v souvislosti se zakázkami vznikla dlužníku škoda. Dlužník zakázky nemohl realizovat pro nedostatek finančních prostředků na nákup papíru jako hlavního materiálu potřebného na výrobu daného zboží. Proto byly zakázky realizovány prostřednictvím společnosti U, která papír potřebný pro výrobu zboží zakoupila (a dodala dlužníku), v důsledku čehož musela být cena „zákonitě“ nižší, než obvyklá. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. března 2022, č. j. 4 Cmo 110/2021-378, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud předeslal, že soud prvního stupně správně posuzoval (uplatněný) nárok na náhradu škody podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích a insolvenčního zákona. Žalobcem tvrzená škoda (tj. škoda spočívající v rozdílu mezi cenou hracích bankovek, za kterou je dlužník obvykle dodával společnosti O, a cenou dle zakázek) ‒ pokračoval odvolací soud ‒ představuje nikoli skutečnou škodu, nýbrž ušlý zisk (§ 2952 o. z.). Případnou škodou by za daného skutkového stavu bylo (mohlo být) to, co by dlužník získal po odečtu nákladů na výrobu hracích bankovek, a nikoli „samotný rozdíl mezi cenou sjednanou ve vztahu mezi dlužníkem a společností U a cenou sjednanou ve vztahu mezi společností U a společností O. Současně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož bylo prokázáno, že dlužník na výrobu hracích bankovek vynaložil nižší náklady na papír (a dopravu), pročež požadoval od svého smluvního partnera (společnosti U), který (z části) tyto náklady nesl, nižší cenu; ke vzniku škody tak nemohlo dojít. Navíc zakázky ovlivnila řada významných okolností, a to nedostatek finančních prostředků dlužníka, blížící se konec provozování závodu dlužníka, vědomost smluvních partnerů o těchto skutečnostech, včetně obav z nevymahatelnosti případných nároků z odpovědnosti za vady a s tím související nutnost součinnosti třetích stran (společnosti U) při zajištění zakázek. Dále odvolací soud považoval „za vhodné“ dodat, že povinnost insolvenčního správce postupovat při výkonu funkce s „odbornou péčí“ je povinností vyššího stupně, než povinnost (jednatele dlužníka) postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“. Kdyby zaměstnanec dlužníka způsobil škodu při provozu závodu dlužníka po prohlášení konkursu na jeho majetek, odpovídal by za takto vzniklou škodu (primárně) insolvenční správce. Měl-li by být za škodu odpovědný statutární orgán (žalovaný jako jednatel dlužníka), jehož odpovědnost (označená) judikatura Nejvyššího soudu nevylučuje, „muselo by jít o excesivní chování statutárního orgánu, za které by insolvenční správce nenesl odpovědnost“. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení pr