29 Cdo 2387/2024 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2387/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2025 Spisová značka:29 Cdo 2387/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:29.CDO.2387.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Blankosměnka [ Směnka ] Smlouva nepojmenovaná (inominátní) Smlouva spotřebitelská Smluvní pokuta Úroky z prodlení Dotčené předpisy:§ 18 odst. 1 předpisu č. 145/2010 Sb. § 2 písm. c) předpisu č. 145/2010 Sb. § 555 o. z. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:19. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2387/2024-498 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Chytrý nájem s. r. o., se sídlem v Chotíkově č. p. 479, PSČ 330 17, identifikační číslo osoby 29158958, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) I. T., zastoupenému JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, a 2) E. T., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 32/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2024, č. j. 12 Cmo 187/2023-438, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.455,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 8. dubna 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-15, uložil žalovaným (I. T. a E. T.) zaplatit žalobci (Chytrý nájem s. r. o.) společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 619.650 Kč s 6% úrokem p. a. od 13. března 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.065 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 57.899,60 Kč. 2. Rozsudkem ze dne 28. srpna 2023, č. j. 41 Cm 32/2019-385, Krajský soud v Plzni k námitkám prvního žalovaného zrušil směnečný platební rozkaz ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů námitkového řízení částku 227.579,41 Kč (výrok II.). 3. Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Předchozím rozsudkem ze dne 24. června 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127, soud prvního stupně ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti. Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného rozsudkem ze dne 20. ledna 2021, č. j. 12 Cmo 53/2020-229, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným potvrdil (ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci). K dovolání prvního žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. září 2022, č. j. 29 Cdo 1765/2021-266, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poté usnesením ze dne 8. března 2023, č. j. 12 Cmo 53/2020-279, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. června 2019 ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. 4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. května 2024, č. j. 12 Cmo 187/2023-438, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. srpna 2023 (první výrok) a uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26.910,40 Kč (druhý výrok). 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. 6. Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o půjčce č. 8361401, uzavřená mezi žalobcem jako věřitelem a prvním žalovaným jako dlužníkem dne 16. února 2016 (k níž byla téhož dne vystavena směnka, jejíhož zaplacení se dovolatel v dané věci domáhal), je smlouvou o spotřebitelském úvěru, pročež k zajištění splacení takové půjčky nelze podle § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o půjčce), použít směnku, je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, jakož i (z ní vycházející) judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 19. července 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, a na něj navazující usnesení ze dne 29. května 2025, sp. zn. III. ÚS 508/25 (obě rozhodnutí byla vydána ve skutkově obdobných věcech téhož žalobce), dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 1765/2021, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021 a sp. zn. 29 Cdo 3839/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2024, sen. zn. 33 ICdo 67/2023, včetně další judikatury Nejvyššího soudu shrnuté v důvodech usnesení ze dne 20. listopadu 2024, sp. zn. 33 Cdo 235/2024, a v usnesení ze dne 27. března 2025, sen. zn. 33 ICdo 92/2024. 7. Odvolací soud přitom závěr, podle kterého smlouva o půjčce byla ve skutečnosti sjednaná jako úplatná (viz ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,25 % denně z jistiny dlužné půjčky za každý den prodlení, které je s ohledem na okolnosti dané věci nutné považovat za dohodu o „skrytém úroku“), učinil po vyhodnocení všech skutkových zjištění (včetně těch, jež se týkala předsmluvních jednání účastníků) a při zohlednění účelu, ke kterému byla půjčka sjednána (srov. body 14 až 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Současně vysvětlil, z jakých důvodů nejsou pro rozhodnutí věci významné dovolatelem namítané skutečnosti (časová prodleva mezi uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě o dílo a smlouvy o půjčce, zajištění zaplacení směnky druhou žalovanou jakožto směnečným rukojmím a absence námitky prvního žalovaného, že půjčka měla být vrácena z následně poskytnutého hypotečního úvěru), jež měly (podle přesvědčení dovolatele) odlišovat nyní projednávanou věc od těch, jimiž se dříve zabývaly Ústavní soud a Nejvyšší soud. 8. Výklad předmětného ujednání smlouvy o půjčce odvolacím soudem nemá Nejvyšší soud ani za zjevně nepřiměřený (rozporný s výkladovými pravidly určenými ustanoveními § 555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). K pravidlům výkladu adresovaných právních jednání srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 9. Přípustnost dovolání nemohou založit ani výhrady, jimiž dovolatel (posuzováno dle obsahu podaného dovolání) zpochybňuje soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 10. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. 11. Přípustnost dovolání konečně ne