29 Cdo 2452/98 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2452/98 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce M. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O. b. p., s. p., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 314/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 1998 č. j. 21 Co 470/97-244, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19. června 1996 č. j. 5 C 314/95-95 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném, kterého označil jako Česká republika – O. b. p., s. p. K. H. v likvidaci (takto byl žalovaný označen též v rozsudku), aby bylo určeno, že vlastníkem domu služeb čp. 356 postaveného na stavební parcele č. 398 v kat. území S. je žalobce. Soud prvního stupně současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. října 1996 č. j. 21 Co 360/96-114 rozsudek soudu prvního soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 12. listopadu 1997 č. j. 5 C 314/95-181 určil, že žalobce je vlastníkem domu služeb čp. 356 postaveného na stavební parcele č. 398 v kat. území S., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že objekt čp. 356 v S., nazývaný dům služeb, byl vystavěn postupně, nejprve jako pavilon A1 s výměníkovou stanicí, později byla postavena jeho další část označovaná jako A2. Hospodářskými smlouvami uzavřenými podle § 347 hospodářského zákoníku byla převedena správa národního majetku k tomuto domu služeb. Nejprve byla smlouvou č. 35/13823-75 4232/75/Sb. ze dne 12. ledna 1976, schválenou dne 14. května 1976 (správně 11. května 1976), převedena výměníková stanice a dům služeb – pavilon A1 z Krajského investorského útvaru se sídlem v P. na MNV S., MNV S. pak hospodářskou smlouvou č. 1323/76/Sb. – 172/76/Ba/No ze dne 14. května 1976 převedl pavilon A1 bez výměníkové stanice na právního předchůdce žalovaného – O. b. h. S. Po dokončení druhé části domu služeb – pavilonu A2 byla hospodářskou smlouvou č. 35/7963/84 ze dne 6. listopadu 1984 převedena správa národního majetku k pavilonu A2 z Krajského investorského útvaru se sídlem v P. na O. b. p. K. H. Podle názoru soudu prvního stupně byla převodní smlouva z 14. 5. 1976 neplatná pro rozpor s právními předpisy, neboť z ní nevyplývá jasně a srozumitelně, co bylo předmětem převodu správy národního majetku. Ve smlouvě je souhrnně a nesrozumitelně psáno, že předmětem převodu je pavilon služeb A1 bez výměníkové stanice, přičemž výměníková stanice nemůže být podle závěru znaleckého posudku P. B. z hlediska stavebně technického samostatnou věcí. Správa převáděných nemovitostí zůstala tak podle závěru soudu prvního stupně MNV S. a K. i. ú. v P. Soud prvního stupně posuzoval i smlouvu z 6. 11. 1984 a dospěl k závěru, že i tato smlouva není platná. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce zjistil, že předmětem převodu nebyla samostatná věc, neboť stavba nebyla reálně rozdělena. Předmětem plnění podle uvedené smlouvy bylo tedy plnění nemožné. Soud prvního stupně shrnul, že pokud smlouva z 15. 4. 1976 (správně 14. 5. 1976) nebyla platně uzavřena, správa této nemovitosti zůstala MNV v S.a KIU v P. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pak výměníková stanice a pavilon A1 přešly do vlastnictví žalobce. Pokud jde o pavilon A2, soud poukázal na skutečnost, že pavilon A2 je pouze přístavbou, je tedy součástí pavilonu A1 a společně s výměníkovou stanicí tvoří shora označený dům služeb čp. 356. Právním nástupcem KIU P. se stala organizace Ú. ú. r. B. - oddělení I. P. se sídlem P. Podle § 18 zákona č. 10/1993 Sb., který doplnil § 3 zákona č. 172/1991 Sb. o odstavce 3 a 4, do vlastnictví obcí přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady přešla povinnost zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 2 nebo § 3 odst. 1 až 3. I z tohoto pohledu pavilon A2 přešel do vlastnictví žalobce. Uvedený pavilon však přešel do vlastnictví žalobce již z toho důvodu, že jde o pouhou přístavbu a součást pavilonu A1, který přešel do vlastnictví žalobce podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 16. září 1998 č. j. 21 Co 470/97-244 rozsudek soudu prvního soudu potvrdil s tím, že označení žalobce je Město S., a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při jednání dne 16. září 1998 žalobce upřesnil označení žalovaného tak, že je jím O. b. p., státní podnik, K. H. v likvidaci. Takto byl žalovaný též označen v rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud vyvodil naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti ze skutečnosti, že žalovaný neužíval a neužívá žádné prostory ve sporné nemovitosti a žalobce se proto nemůže domáhat vyklizení této nemovitosti. Naléhavý právní zájem je dán i tím, že sporná nemovitost leží na pozemku obce a vlastnické právo k ní bylo vloženo pro žalovaného. Pokud jde o posouzení platnosti výše uvedených hospodářských smluv, dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva z 14. 5. 1976 nevymezuje určitě a srozumitelně převáděný majetek, postrádá jasnou formulaci stavby, označení pozemku i čím se rozumí výměníková stanice. Smlouva je proto neplatná. Kromě toho odvolací soud zjistil, že tato smlouva nebyla schválena národním výborem nejblíže vyššího stupně, ačkoliv pro převod majetku v té hodnotě, na níž smlouva zní, byl souhlas potřebný. Smlouva uzavřená dne 14. května 1976 mezi MNV S. a právním předchůdcem žalovaného tedy podle závěru odvolacího soudu nikdy nenabyla účinnosti. Rovněž hospodářská smlouva z 6. 11. 1984 uzavřená mezi K. i. ú. P. a O. b. p. K. H. se vyznačuje nejasným a neurčitým označením převáděných základních prostředků a je tedy rovněž neplatná. Navíc tzv. pavilon služeb A2 byl jen přístavbou pavilonu A1, stal se jeho nedílnou součástí a oba tvoří nedílný celek. Uvedené skutečnosti jsou důvodem neplatnosti obou zmíněných hospodářských smluv i podle § 24 odst. 1 hospodářského zákoníku, neboť šlo o právní úkony, které byly v rozporu s právními předpisy. Odvolací soud dále konstatoval, že důsledkem této neplatnosti by měl být závěr, že o. d. s. S. zůstal ve správě Místního národního výboru S. (později k němu měl MNV S. právo hospodaření) a že účinností zákona č. 172/1991 Sb. tento dům přešel do vlastnictví obce S. (§ 1 odst. 1 uvedeného zákona). Odvolací soud jako předběžnou otázku posoudil platnost hospodářské smlouvy z 12. 1. 1976, uzavřené mezi K. i. ú. P. a MNV v S., která předcházela smlouvě z 14. 5. 1976. V rozsudku uvedl, že vzhledem k pochybnostem o její platnosti doplnil dokazování a zjistil, že rozhodnutím ministra výstavby a stavebnictví číslo 544/1990 ze dne 17. prosince 1990 byla ke dni 31. 12. 1990 zrušena státní rozpočtová organizace K. i. ú. P. Ještě před tímto dnem dohodou z 20. 12. 1990 převedl tento útvar investorství na Okresní úřad v K. H. Předmětem tohoto převodu investorství byla mj. výstavba komunálních objektů KBV a účelové výstavby národních výborů a modernizace bytového fondu v okrese K. H. i převod práv a povinností ze závazků vyplývajících pro Krajský investorský útvar z hospodářských dodávkových smluv. Podle § 3 odst. 4 novelizovaného zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost v komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle § 2 nebo podle § 3 odst. 1 až 3. Jestliže dohodou z 20. 12. 1990 převzal sám Okresní úřad v K. H. investorství k výstavbě komunálních objektů KBV a účelové výstavby národních výborů, tím spíše objekty (případně jejich část), k nimž měl tento investor právo hospodaření, přešly podle zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí v okrese K. H. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř./. Dovolatel se domnívá, že jak hospodářská smlouva č. 1323/76/Sb.-172/76/Ba/Mo ze dne 14. května 1976, podle které došlo k převodu správy objektu A1 na přejímající O. b. h.