29 Cdo 2703/2011 — Nejvyšší soud

29 Cdo 2703/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 1. 2013 Spisová značka:29 Cdo 2703/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2703.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Incidenční spory Dotčené předpisy:§ 118b odst. 1 o. s. ř. § 242 odst. 1 IZ. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 3. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2703/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Š. B., jako insolvenčního správce dlužnice PIVOVAR EGGENBERG, a. s., zastoupeného JUDr. Michalem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 4, PSČ 120 00, proti žalované PIVO EGGENBERG A. D. 1560 spol. s r. o., se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 27, PSČ 381 01, identifikační číslo osoby 26075580, zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Vlastina 23, PSČ 323 18, o neúčinnost právního úkonu dlužnice, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 Cm 355/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice PIVOVAR EGGENBERG, a. s., se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 27, PSČ 381 01, identifikační číslo osoby 63999994, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 1466/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2011, č. j. 13 Cmo 172/2010-113, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 13. května 2010, č. j. 27 Cm 355/2009-77, Krajský soud v Českých Budějovicích určil, že právní úkon dlužnice Pivovar Eggenberg, a. s. (dále jen „dlužnice“), kterým při založení žalované dne 15. dubna 2004 vložila do jejího základního kapitálu nepeněžitý vklad v hodnotě 210.000,- Kč (správně 210,000.000,- Kč) spočívající v nemovitostech specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „nemovitosti“) za současného stanovení obchodního podílu ve výši 30%, je neúčinný (výrok I.), zavázal žalovanou k vydání nemovitostí do majetkové podstaty dlužnice (výrok II.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaná „zajistila provedení úpravy obchodního podílu žalobce v souladu s výší jeho skutečného nepeněžitého vkladu do žalované“ (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. a V.). Vyšel přitom z toho, že: 1/ Dlužnice, JUDr. R. P. a P. H. založili společenskou smlouvou ze dne 15. dubna 2004 žalovanou (dále též jen „společenská smlouva“). 2/ Základní kapitál žalované ve výši 210,040.000,- Kč byl tvořen nepeněžitým vkladem dlužnice, jehož předmětem byly nemovitosti v hodnotě 210,000.000,- Kč, a peněžitými vklady JUDr. R. P. (ve výši 20.000,- Kč) a P. H. (rovněž ve výši 20.000,- Kč). 3/ Podle článku X. bodu 2 společenské smlouvy činil obchodní podíl dlužnice v žalované 30%, obchodní podíl JUDr. R. P. činil 35% a P. H. 35%. Soud prvního stupně dovodil, že pasivně legitimována je v projednávané věci žalovaná, nikoliv společníci JUDr. R. P. a P. H., neboť osobou, která měla z žalobou napadeného právního úkonu prospěch ve smyslu § 237 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“, „IZ“), je žalovaná, která je vlastnicí předmětných nemovitostí, když jmenovaní společníci mohli mít z vlastnictví nemovitostí prospěch pouze zprostředkovaný. Navíc, jedině žalovaná, jakožto vlastnice nemovitostí, může být zavázána vydat plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužnice ve smyslu § 239 odst. 1 IZ. Soud uzavřel, že úmysl dlužnice jednající předsedou představenstva J. S. starším zkrátit žalobou napadených právním úkonem uspokojení svých věřitelů ve smyslu § 242 odst. 1 IZ byl v řízení prokázán, přičemž je rovněž zřejmé, že tento úmysl dlužnice byl znám též druhé straně napadeného právního úkonu (žalované „reprezentované“ v tomto případě účastníky společenské smlouvy o jejím založení JUDr. R. P. a P. H.), neboť jmenovaní uvedli, že věděli o tom, že dlužnice je v úpadku, a „spoluzaložení žalované společnosti…s dlužnicí za situace, že dlužnice do této společnosti vkládá všechny své nemovitosti v situaci, kdy má stamilionové dluhy, nemůže být vykládáno jinak, než tak, že úmysl krátit uspokojení věřitelů dlužnice (…) musel být účastníkům společenské smlouvy (…) znám“. V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu v této části zamítl (výrok první), uvedl, že „ve výroku III. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“ (výrok druhý), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok třetí a čtvrtý). Odvolací soud - konstatuje, že žalobce byl v předvolání k prvnímu jednání ve věci a též při tomto jednání řádně poučen ve smyslu § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - uzavřel, že v projednávané věci nastala koncentrace řízení k okamžiku skončení prvního jednání ve věci, žalobce však k tomuto okamžiku netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno v okolnosti založení žalované spatřovat úmyslný neúčinný úkon ve smyslu § 242 IZ. Skutková tvrzení v žalobě umožňovala předmětný právní úkon posoudit jako právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle § 240 odst. 1 a 2 IZ, žaloba však byla v projednávané věci podána opožděně (insolvenční řízení na majetek dlužnice bylo zahájeno dne 11. dubna 2008), po uplynutí tříleté lhůty, během níž lze právním úkonům bez přiměřeného protiplnění odporovat. Nad rámec důvodů, jež vedly k zamítnutí žaloby, odvolací soud konstatoval, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť podstatou daného právního úkonu je plnění, jež se z něho má jeho účastníkům dostat - v projednávané věci pak obchodní podíl jednotlivých zakládajících společníků připadající na jejich vklady, resp. stanovení poměru mezi nimi. Z úkonu pak neměla prospěch žalovaná (neboť ta žádný obchodní podíl ve své společnosti nenabyla a ani nabýt nemohla), ale ostatní zakládající společníci, jejichž obchodní podíly měly být stanoveny - vzhledem k výši vkladů jednotlivých společníků - v jiném poměru. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., uplatňuje přitom dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dle názoru dovolatele je možné uvedená skutková tvrzení posoudit jako právní úkon úmyslně zkracující uspokojení věřitele podle § 242 IZ, kterému lze odporovat, byl-li učiněn ve lhůtě 5 let před zahájením insolvenčního řízení. Tato lhůta přitom byla v projednávané věci zachována. Dovolatel namítá, že dokazováním (zejména výpovědí svědků P. a H.) vyšlo najevo, že šlo o úmyslně zkracující právní úkon, neboť odtud vyplynulo, že smyslem založení žalované bylo tzv. „uklizení majetku“ před věřiteli při vědomí, že dlužnici hrozí konkurs. Dovolatel zpochybňuje taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná není v projednávané věci pasivně legitimována, namítaje, že dle § 239 odst. 1 IZ lze odpůrčí žalobu podat proti osobám, které mají povinnost dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů vydat do majetkové podstaty; tímto plněním jsou přitom v projednávané věci nemovitosti a tyto může vydat pouze žalovaná, jakožto jejich vlastnice. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné. Jelikož z obsahu spisu nevyplývají žádné vady, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zabýval se Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z ustanovení § 7 odst. 1 IZ vyplývá, že pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 118b o. s. ř. doznalo podstatných změn v důsledku novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud nejdříve posuzoval, které z různých časových znění ustanovení § 118b o. s. ř. je pro projednáv