29 Cdo 2756/2013 – Nejvyšší soud

29 Cdo 2756/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2015 Spisová značka:29 Cdo 2756/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2756.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Oddlužení Insolvence Přerušení řízení Zastavení řízení Zánik závazku Podmínky řízení Dotčené předpisy:§ 109 odst. 1 písm. a) IZ. § 265 IZ. ve znění do 30.06.2010 § 414 IZ. ve znění do 30.06.2010 § 415 IZ. ve znění do 30.06.2010 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 1. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 29 Cdo 2756/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně A. L., zastoupené JUDr. Jitkou Eismanovou, advokátkou, se sídlem ve Strakonicích, Palackého náměstí 91, PSČ 386 01, proti žalovanému Ing. P. F., zastoupenému JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, PSČ 568 02, o zaplacení částky 180 550 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 4 C 67/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. února 2013, č. j. 22 Co 983/2012-133, ve znění usnesení ze dne 26. února 2013, č. j. 22 Co 983/2012-141, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 600 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalobkyně. Odůvodnění: Rozsudkem ze dne 7. března 2012, č. j. 4 C 67/2010-93, Okresní soud ve Svitavách rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně (A. L.) domáhala vůči žalovanému (Ing. P. F.) zaplacení částky ve výši 180 550 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaného zavázal k úhradě částky ve výši 179 550 Kč se specifikovaným příslušenstvím (bod I. výroku), žalobu zamítl co do částky ve výši 1 000 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku) a žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek (bod IV. výroku). K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. února 2013, č. j. 22 Co 983/2012-133, ve znění usnesení ze dne 26. února 2013, č. j. 22 Co 983/2012-141, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil v bodu I. výroku tak, že žalobu v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od 17. února 2009 do 6. listopadu 2009, zamítl (první výrok), ve zbylé části bod I. výroku potvrdil (druhý výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a pátý výrok) a žalovanému uložil zaplatit soudní poplatek (čtvrtý výrok). Proti druhému až pátému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel míní, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, a požaduje, aby je Nejvyšší soud změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, případně aby řízení přerušil do doby skončení insolvenčního řízení ve věci žalovaného, nebo aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně má dovolatel za to, že s ohledem na znění ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), nemůže být soudem projednána žaloba podaná žalobkyní (jako věřitelkou) vůči žalovanému (jako dlužníku) před zahájením insolvenčního řízení (na majetek žalovaného) po dobu trvání tohoto insolvenčního řízení. Podle dovolatele měl soud řízení přerušit, případně ve věci nerozhodovat, což vyplývá z ustanovení § 265 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, podle kterých lze pokračovat v řízení o nárocích, které je nutno přihlásit, jen rozhodl-li o tom insolvenční soud, což se v daném případě nestalo. Kromě toho dovolatel namítá, že „rozhodnutím soudu se žalobkyně dostala do lepšího právního postavení než ostatní věřitelé, kteří své pohledávky přihlásili do insolvenčního řízení, když po skončení insolvence, pokud nebude její pohledávka uhrazena z jiných zdrojů žalovaného, může žalobkyně okamžitě vést exekuční řízení pro celou pohledávku“. K tomu doplňuje, že pohledávky přihlášených věřitelů v případě splnění oddlužení zaniknou. Proto se domnívá, že měl soud v daném případě žalobu zamítnout s odkazem na ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Žalobkyně ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, poukazujíc na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2011, sp. zn. 36 Co 13/2011, uveřejněné pod číslem 4/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 4/2012“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3963/2011, uveřejněný pod číslem 70/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „R 70/2012“). Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.) pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. S ohledem na datum vydání usnesení o úpadku žalovaného (24. listopadu 2009), jsou pro danou věc dále rozhodující níže uvedená ustanovení insolvenčního zákona v jeho znění účinném do 31. prosince 2012. Nejvyšší soud dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v dovoláním zpochybněném výkladu ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou přiléhavě odkázala žalobkyně ve svém vyjádření. Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v důvodech R 70/2012 (vycházeje z R 4/2012), lze shrnout takto: Řízení o žalobě podané věřitelem po zahájení insolvenčního řízení soud zastaví po právní moci rozhodnutí o úpadku, je-li předmětem žaloby pohledávka, kterou věřitel mohl přihlásit do insolvenčního řízení (§ 104 odst. 1 o. s. ř., § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona), přičemž to platí i tehdy, byl-li již prohlášen konkurs na majetek dlužníka. Tento závěr vychází z toho, že jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zakládá zákaz obsažený v ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona nedostatek podmínek (§ 103 o. s. ř.) k vedení řízení o žalobě podané věřitelem v rozporu s tímto zákazem. Okamžik, kdy je v insolvenčním řízení postaveno najisto, že přihlášené pohledávky (včetně těch, jež přihlásili zajištění věřitelé) budou uspokojovány v insolvenčním řízení podle pravidel zakotvených v insolvenčním zákoně, se pojí právě s právní mocí rozhodnutí o úpadku. Od právní moci rozhodnutí o úpadku je uvedený nedostatek podmínky řízení nedostatkem neodstranitelným a je namístě postup dle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. Dokud není vyjasněno, zda zahájené insolvenční řízení bude ve své první fázi ukončeno pravomocným rozhodnutím o dlužníkově úpadku, je naopak povinností obecného soudu, u nějž byla podána žaloba odporující pravidlu obsaženému v ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, ponechat řízení o žalobě v klidu (nečinit žádné procesní úkony, případně řízení přerušit). Z ustanovení § 109 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona tedy nevyplývá, že by zahájení insolvenčního řízení mělo mít jakýkoli vliv na řízení, která v době zahájení insolvenčního řízení již probíhala, byť by šlo o řízení o pohledávce, kterou lze uplatnit přihláškou do insolvenčního řízení. Zahájení insolvenčního řízení proto není důvodem pro přerušení v té době již probíhajícího nalézacího řízení, jeho zastavení (insolvenční řízení nepředstavuje žádnou překážku bránící v pokračování řízení) a konečně není ani důvodem pro zamítnutí žaloby. Lze dodat, že poukazuje-li dovolatel na ustanovení § 265 insolvenčního zákona, zjevně přehlíží, že tato ustanovení se uplatní v případě, kdy je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs. V dané věci je však úpadek žalovaného řešen oddlužením. Rovněž je lichá obava dovolatele, že by se žalobkyně „po skončení insolvence“ dostala do výhodnějšího postavení než věřitelé, kteří své pohledávky za dovolatelem (na rozdíl od žalobkyně) přihlásili do insolvenčního řízení. Pohledávky, na které se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle ustanovení § 414 a § 415 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezanikají (jak se domnívá dovolatel), ale v soudním či jiném řízení je však poté již nelze věřiteli přiznat. Jinak řečeno se tak oci